Daří se vládě ozdravovat veřejné finance? Detailní pohled na čísla
Hospodaření státního rozpočtu – tedy to, za které odpovídá vláda – bylo letos v prvním pololetí nejlepší od roku 2019. Pololetní schodek vládního hospodaření je totiž nominálně nižší než v letech 2020 až 2023, necelých 180 miliard korun. Přesto veřejný dluh narůstá za vlády premiéra Petra Fialy zhruba stejně rychle jako za covidu. I když mezitím stouply daně a odvody, nejen v rámci konsolidačního balíčku. Jak to jde dohromady? A plní současná vláda svůj předvolební slib konsolidace veřejných financí?
Ještě při svém nástupu k moci vytýkaly strany vládní koalice předchozímu kabinetu Andreje Babiše rozhazovačnost, jež měla veřejné finance dokonce rozvrátit. Například vládní straně ODS začátkem roku 2022 vadilo, že, co se týká zadluženosti na hlavu, Babišův kabinet zemi „extrémně zadlužil“. Nesnižoval se prý dluh, ale jen jeho poměr k hrubému domácímu produktu, který ale podle ODS snižoval spíš růst HDP než jakákoli aktivita vlády.
Je tedy zřejmé, že ODS kritizovala i nárůst samotné absolutní výše zadlužení, ne pouze vývoj poměrového ukazatele dluhu k HDP. Pak je tedy ale možné uplatnit stejně přísné hodnotící kritérium i na ni, resp. na vládu, v níž má klíčové slovo.
Přitom od nástupu Fialovy vlády na samém sklonku roku 2021 absolutní veřejný dluh ČR narostl, a to výrazně. Do konce letošního března, kdy činil zhruba 3332 miliard, o zhruba 770 miliard korun. To je nominálně přibližně ta samá částka, o kterou veřejný dluh ČR narostl během covidových let 2020 a 2021. Vždyť na samém začátku roku 2020 činil veřejný dluh ČR přibližně 1740 miliard korun. Během dvou covidových let tedy narostl o necelých 830 miliard korun.
Tempo absolutního zadlužování se tedy za Fialovy vlády snížilo, ale nikterak významně. Za dva roky covidu dluh narostl o 830 miliard, za dva roky a jedno čtvrtletí k tomu, kdy vládl Fialův kabinet, se dluh zvýšil o nominálně srovnatelných 770 miliard. Přičemž v posledním čtvrtletí tohoto období, od ledna do března 2024, už platila podstatná část konsolidačního balíčku, který zvyšuje příjmy veřejné kasy například z důvodu nových či vyšších daní nebo odvodů (byť je pravda, že ne všechna opatření balíčku se stihla projevit již během prvního čtvrtletí 2024).
Nutno ale také připomenout, že Fialova vláda si už v roce 2023 a dále pak letos navyšuje příjmy zavedením daně z neočekávaných zisků zejména energetických společností či mimořádnými odvody výrobců elektřiny, stejně jako třeba loňskou historicky bezkonkurenčně rekordní dividendou ČEZ.
Na druhou stranu Fialova vláda realizovala mimořádné výdaje související zejména s pomocí domácnostem a firmám s úhradou drahých energií. Mimořádné výdaje – ty související pro změnu s covidem – ovšem uskutečňovala také předchozí Babišova vláda během dvou kritických let pandemie. Ta navíc tedy daně v letech 2020 a 2021 spíše snižovala, ať už se jednalo o snížení DPH na řadu druhů zboží a služeb v květnu 2020, zrušení daně z nabytí nemovitosti v září téhož roku nebo hned počátkem roku 2021 o (trvalé) snížení spotřební daně z motorové nafty, a zejména o takzvané zrušení superhrubé mzdy, které fakticky znamenalo výrazné snížení daně z příjmu zaměstnanců.
Navíc, a to je podstatné, v roce 2020 se česká ekonomika kvůli covidu a souvisejícím restrikcím a omezení výroby, u nás i v zahraničí, propadla o rekordních 5,5 procenta. Takový propad předčil dokonce i její pokles z kritického roku 2009, kdy na Česko udeřila světová finanční krize. Historicky rekordní pokles HDP by pochopitelně navyšoval poměrový ukazatel zadlužení, i kdyby k žádnému navýšení samotného veřejného dluhu jako takového nedošlo. Jenže, pochopitelně, došlo. A dojít vlastně muselo, pokud měla být udržena extrémně nízká nezaměstnanost. Když fabriky kvůli covidovým restrikcím nebo úbytku odbytu v zahraničí zčásti či úplně stály, když musely být ze zdravotních důvodů zavírány obchody či restaurace, nevytvářely se hodnoty. Když se nevytvářejí hodnoty – zboží a služby –, musí zaměstnance platit místo firem stát, jinak budou propuštěni. A již tak převážně deficitně hospodařící stát je nemohl platit nijak jinak než na nový dluh.
Hovoříme zde tedy vesměs o nominální výši dluhu. Tato nominální výše – na rozdíl od reálné – zahrnuje i mimořádný nárůst míry inflace zejména v letech 2022 a 2023. Tato inflace ze samé její definice „přifukuje“ nominální veličiny, takže i zmíněný údaj 770 miliard do určité míry odráží právě i výrazný nárůst inflace v letech 2022 a 2023. Dopad inflace je nejednoznačný, neboť sice přispívá k nominálnímu navyšování výdajů vlády, ale zároveň nominálně zvedá její příjmy – když například při výrazné inflaci výrazně zdražují potraviny, roste pochopitelně i příslušné inkaso DPH, a to právě už jen z důvodu onoho vlastního výrazného navýšení cen potravin. Celkově je ale zřejmé, že inflační znehodnocování měny vlastně znehodnocuje i dluh. Takže reálně – po zohlednění inflace – je pokles tempa zadlužování výraznější, než odpovídá poklesu z hodnoty 830 na 770 miliard.
Ovšem inflace „přifukuje“ všechny nominální veličiny, tedy i nominální hodnotu HDP. Ve vyšší hodnotě HDP se dluh pochopitelně snáze rozpouští, pokud tedy dluh nenarůstá ještě rychleji. Takže konsolidace veřejných financí, kterou deklaruje vláda, tedy stabilizace poměrového ukazatele veřejného zadlužení k HDP, do značné míry odráží odeznění pandemie, post-covidové obnovení ekonomického růstu a mimořádnou inflaci. A odráží samozřejmě také zmíněná navýšení daní či odvodů, případně tedy zavedení daní a odvodů nových. Jen z malé části je za stabilizací skutečná konsolidace, tedy škrtání veřejných výdajů a obecně zeštíhlování státu. Právě to měla ale být podle předvolebních slibů cesta – a to vlastně cesta výhradní – k ozdravení veřejných financí.
Jestliže se tedy podařilo poměrový ukazatel zadlužení k HDP alespoň stabilizovat, pak – vyjdeme-li tedy z této metriky – je ale třeba připomenout, že před covidem se dokonce snižoval. Státní dluh klesl mezi lety 2012 a 2019 ze 40,5 na 27,9 procenta HDP, aby pak za covidových a post-covidových let vystoupal zpět nad 40 procent HDP, kde se tedy nyní stabilizuje.
Jak už víme, současná vláda při svém nástupu k moci naznačovala ambici dluh snížit, a to nejen jeho poměrový ukazatel, ale dokonce jeho absolutní výši. Zejména to druhé se tedy ani vzdáleně nepodařilo. Byť je pravda, že vláda nemohla počítat s invazí Ruska na Ukrajinu a jejím dopadem na výkon české ekonomiky a její veřejné finance. Stále však platí, že ekonomické dopady invaze nesnesou srovnání s dopady covidu. Vždyť v prvním roce covidu česká ekonomika spadla o zmíněných 5,5 procenta, zatímco v prvním roce invaze rostla, a to ještě navíc poměrně výrazně, o 3,5 procenta (i když je pravda, že zčásti za tímto solidním vzestupem stojí ponížená srovnávací základna roku 2021 – ponížená právě kvůli dopadům covidu).
Sečteno, podtrženo, v absolutním vyjádření se Česko nadále zadlužuje tempem stovek miliard ročně. Bude tak tomu i letos (i přes uvedený nominálně nejlepší pololetní výsledek od roku 2019), kdy k tomu objektivně není příliš důvod – ani v podobě covidu, ani v podobě dopadů invaze. Takto viděno se tedy veřejné finance ozdravit nepodařilo a v nejbližších letech zřejmě ani nepodaří. Dluh k HDP bude stále nad úrovní čtyřicet procent, tedy citelně výše než před rokem 2020. Dobrou zprávou je ale alespoň stabilizace tohoto ukazatele, byť na poměrně vysoké úrovni. Stabilizace je navíc ovšem dosaženo i z důvodu inflace a zvýšení daní a odvodů, což ve volebních slibech rozhodně nebylo.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity Bank
