Příběh plný samoty a strachu ze současné Venezuely „V Caracasu bude nejspíš stále tma“
Novela V Caracasu bude nejspíš stále tma představuje významný literární počin mladé venezuelské novinářky a spisovatelky Karina Sainz Borgo, v němž bez příkras vypráví o běžném člověku, který se snaží přežít v syrové a surové realitě současné Venezuely.
Napínavý, komorní příběh začíná pohřbem matky, s níž hlavní hrdinka Adelaida prožila celý život a ke které ji pojila silná citová vazba. Svobodná, bezdětná, osamělá čtyřicátnice je náhle úplně sama. Ke všemu ji z jejího bytu i života vyhodí provládní ženské komando. V tu chvíli začíná Adelaidin boj o přežití. Náhodou se dostane do sousedního bytu, v němž najde jeho majitelku mrtvou. Druhá šance na život začíná, ale její cena bude vysoká. Dokáže člověk, postavený do mezní situace, zradit osobní etický kodex, porušit nejhlouběji zakořeněné morální zásady a zapřít v sobě lidskost a soucit, jen aby přežil? Může se jen tak vzdát vlastní identity a snadno se stát někým jiným? A je možné, aby si kvůli přežití osvojil cizí minulost, vzpomínky, tužby i obavy, a potom žil dál a neztratil se sám sobě…?
Obraz země i osudu jejích obyvatel, který autorka podává v knize, je truchlivý, neboť naznačuje, že z ekonomického i morálního dna neexistuje žádné východisko. Příběh plný samoty, zoufalství, strachu a smrti, ale také nostalgie, víry a naděje je vyprávěn úsporně a účinně a udržuje čtenáře v napětí až do samého závěru.
Ukázka z knihy:
„Zaslechla jsem výstřely. Stejně jako předešlého dne, stejně jako dne předcházejícího tomu předešlému i předešlého předcházejícímu. Z kohoutku tekla špinavá voda s olovem a postupně tvořila předěl mezi matčiným pohřbem a následujícími dny. Od psacího stolu u prosklených dveří mého pokoje jsem si všimla, že v bytech sousedních budov je tma. Elektřina ve městě běžně nefungovala, proto mě udivilo, že v našem domě se svítí a jinde ne. „Něco se děje,“ pomyslela jsem si. Okamžitě jsem zhasla lampu. V tu chvíli se ozvaly tupé rány z bytu nade mnou, kde bydleli Ramona a Carmelo. Strkání nábytku. Židle a stoly vlečené z jedné strany na druhou. Vytočila jsem jejich číslo. Nikdo to nezvedal. Venku utvářely noc a zmatek svůj vlastní zákaz vycházení. Země prožívala temné dny, pravděpodobně nejhorší od dob občanské války.
Napadlo mě, že je přepadli zloději, ale jak, když se neozývaly žádné hlasy. Vyklonila jsem se z okna obývacího pokoje. Uprostřed ulice hořela popelnice. Vítr ještě proháněl bankovky, které sousedé přicházeli hromadně spálit. Vychrtlí lidé a popel se spájeli a ozařovali město svou bídou. Právě jsem se chystala, že znovu vytočím Ramonino číslo, když jsem z hlavních dveří uviděla vycházet skupinu mužů v uniformách kontrarozvědky. Bylo jich pět a měli dlouhé zbraně visící z ramen. V ruce nesli mikrovlnku a základní jednotku stolního počítače. Ostatní vlekli několik kufrů. Neměla jsem ponětí, jestli to byla domovní prohlídka, loupež nebo obojí naráz. Chlápci nasedli do černé dodávky a odjeli směrem k nároží ulice Pelota. Sotva zmizeli na křižovatce vedoucí k dálnici, rozsvítilo se ve vedlejší budově světlo. Po něm následovalo další. A další. A potom ještě další. Zeď slepoty a mlčení se začala probouzet, hořící bankovky kroužily ve víru rozdmýchaném prudkým rozjezdem vojenského náklaďáku.“
Karina Sainz Borgo (*1982) se narodila a vyrostla v Caracasu. Svou novinářskou kariéru zahájila v deníku El Nacional. Poté, co v roce 2006 emigrovala do Španělska a usadila se v Madridu, začala psát pro Vozpópuli a spolupracovat s literárním časopisem Zenda. Je autorkou dvou knih literatury faktu. Prozaický debut V Caracasu bude nejspíš stále tma jí otevřel cestu i do literárního světa – kniha byla přeložena do čtyřiadvaceti jazyků.
Knihu vydalo nakladatelství Odeon.
