Dnes si připomínáme 90. výročí narození spisovatele Oty Pavla. Supraphon k této příležitosti vydává rozsáhlou audioknihu

Dnes, ve čtvrtek 2. července 2020, by oslavil devadesáté narozeniny jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů dvacátého století Ota Pavel, který předčasně zemřel v roce 1973 ve věku nedožitých čtyřiceti tří let. K výročí narození slavného spisovatele vydává Supraphon na 2CD-MP3 i v digitálních formátech rozsáhlou audioknihu, která obsahuje bezmála devět hodin legendárních nahrávek ze sedmdesátých až devadesátých let i zcela nové nahrávky z knihy Povídky z šuplíku objevené v pozůstalosti a publikované teprve v roce 2004 při souborném vydání celého díla Oty Pavla v nakladatelství Slávky Kopecké. Vznikl tak unikátní komplet, který posluchačům dopřeje nebývalé množství znamenitých nahrávek, zachycujících souznění hereckých interpretů čtyř generací s poetickým dílem Oty Pavla.

Nová audiokniha byla příznačně nazvaná Ota Pavel – Povídky. Mezi slavnými povídkami na prvním CD například nechybí: Sedm deka zlata, Smrt krásných srnců, Kapři pro wehrmacht, Jak jsem potkal ryby, Moje první ryba či Zlatí úhoři v interpretaci hereckých legend jako Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, Jiří Sovák a Miroslav Horníček. V kompletu je i dramatizace Pohádky o Raškovi z roku 2011, kde v režii Jana Jiráně hrají Josef Somr, Petr Vacek, Simona Stašová, Jaroslava Kretschmerová či Jiří Lábus. „Při editorské práci na Sebraných spisech Oty Pavla jsem objevila mnoho neznámých novinových článků autora, četnou korespondenci s bratry a především pak skvělé povídky, které za života spisovatele nevyšly v autorizované podobě, jen všelijak zmrzačené tehdejšími cenzurními zásahy. S pokorou a trvalým obdivem jsem tehdy uspořádala tuto pozůstalost do knížky Povídky z šuplíku,“ uvedla nakladatelka Slávka Kopecká ke knížce, ze které pro „výroční“ audioknihu bylo nahráno jedenáct povídek v podání mladých herců z Národního divadla Radúze Máchy, Igora Orozoviče a jedné z nejvýraznějších hereckých osobností Divadla Na zábradlí Miloslava Königa.

Radúz Mácha při nahrávání Povídek z šuplíku řekl: „Bylo to pro mne nesmírně inspirující a s obrovskou chutí jsem si neznámé povídky doma znovu a znovu předčítal, když jsem se připravoval na jejich natáčení. Ty texty jsou skvostné. Silné, upřímné, dlouho ve mně rezonovaly a velmi mě zasáhly. Opravdu si vážím, že jsem v tak krásné společnosti velkých jmen hereckých bardů, kteří jsou v nahrávkách audioknihy spolu s námi mladšími. Bez nadsázky také můžu říct, že to byl další splněný sen.“ Jeho kolega Igor Orozovič k tomu poznamenal: „Ota Pavel je pro mě esence české kultury. Mám dojem, že tak, jak to cítil on, by chtěli cítit všichni Češi. V jeho příbězích je lidskost se všemi zákrutami, láska k vlasti a přírodě, krása, smutek i legrace a všechno je to servírované s neuvěřitelnou upřímností, lehkostí a v úžasné literární kvalitě. Měl jsem zpočátku ohromný respekt, když jsem si uvědomil, že máme být v rámci jedné audioknihy s legendami jakými jsou Horníček, Brodský nebo Sovák, ale trochu mě uklidnilo a zároveň překvapilo, že Ota Pavel byl v době, kdy ty povídky psal, v našem věku.“  Herec Miloslav König podotkl: „Styl Oty Pavla má pro mě v sobě něco typického pro Čechy. Pro barvu jazyka, která je u nás pořád ve vzduchu a kterou možná formoval a inspiroval. A to přesto, že jsou jeho texty velmi poetické a nějak smutné.“

AUDIOKNIHA – multilink: https://lnk.to/OtaPavelPovidky
VIDEO UPOUTÁVKA: https://youtu.be/e_SnG1mxRKU

Judaistka, publicistka a vysokoškolská pedagožka, která je zakladatelkou Ligy proti antisemitismu Věra Tydlitátová u příležitosti vydání kompletu nahrávek v bookletu audioknihy Supraphonu napsala citlivou esej ke vzpomínce na Otu Pavla pod názvem:

PLANETA PLNÁ ŘEK PRO OTU PAVLA

Ota Pavel vydal několik knih už v šedesátých letech, kdy jeho hlavním žánrem byla sportovní reportáž. Již v této dosud poněkud opomíjené oblasti dokázal, že je citlivým pozorovatelem a zapáleným milovníkem sportu a jeho nadčasových hodnot. Věřil v očistnou moc sportovního úsilí, v jeho schopnost proměňovat člověka a dělat jej lepším. Sám byl aktivním sportovcem, krátce dokonce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale brzy u něj převládlo psaní. V letech 1949–1956 byl sportovním redaktorem v Československém rozhlase, mezi lety 1956 a 1957 v časopise Stadion a několik let v armádním týdeníku Československý voják. V roce 1964 doprovodil svým komentářem fotografickou publikaci horolezce Viléma Heckela Hory a lidé. Další dvě knihy se sportovní tématikou, Dukla mezi mrakodrapy vydaná rovněž v roce 1964 a Plná bedna šampaňského z roku 1967 jej už proslavily. K tématu sportu se vrátil ještě v roce 1974 knihou Pohádka o Raškovi.

Nicméně opravdovým průlomem v jeho tvorbě byla řada autobiografických povídek z dětství, vzpomínky na hochštaplerského tatínka Lea, ustaranou maminku Hermínu, převozníka Proška a řadu lidí žijících okolo Berounky spolu s řekou a s rybami. A také na temná léta války, kdy tatínek a bráškové Jiří a Hugo byli v koncentráku, prošli tábory Terezín a Osvětim-Březinku a absolvovali pochody smrti a malý Ota se protloukal spolu s maminkou hladem, úzkostí a smutkem, kterým jeho dětství předčasně skončilo. Tento vrchol Pavlovy prózy tvoří knihy Smrt krásných srnců z roku 1971, a Jak jsem potkal ryby z roku 1974.

Po válce se rodina opět shledala a všichni se radovali z míru a z nové doby, o níž si mysleli, že bude spravedlivější a šťastnější. Ota pracoval jako horník v Dubí u Kladna, pak absolvoval obchodní a jazykovou školu, maturitu složil v roce 1960. Tatínek Leo se vrhl nadšeně do budování socialistické vlasti, otřes z procesů padesátých let a absurdní hospodaření v družstvu jej však zlomily. Komunisté velmi rychle otevřeli oči všem naivkům. Povídky Běh Prahou a Prase nebude, byly právě pro tyto vzpomínky na vystřízlivění ze snu o spravedlivé společnosti zcenzurovány a po dobu komunismu nesměly vyjít. Přesto se skromný Ota Pavel stal legendou, a i když tomu sám nechtěl uvěřit, měl tisíce oddaných čtenářů. Nad jeho povídkami se nestyděli plakat ani chlapi. Až do sametové revoluce se Pavlova zakázaná díla šířila mezi lidmi v opisech jako samizdat a všechny necenzurované texty Oty Pavla vyšly až v roce 1991 v souboru Zlatí úhoři. Povídky Oty Pavla však byly už za komunistů po mnoha obtížích zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s Vladimírem Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem.

Pamětníci shodně dosvědčují, že Ota Pavel byl velmi citlivý člověk, neobyčejně sebekritický, co se týká psaní, tvořil těžko a mnohokrát přepisoval, ale ke druhým lidem byl neuvěřitelně laskavý. Když mu návštěvník pochválil cokoliv v bytě, Ota mu tu věc okamžitě daroval i přes odpor obdarovávaného. Po mnoho let udržoval navzdory vzdálenosti exilu pevné a hluboké přátelství s Arnoštem Lustigem, ten nyní po Otově smrti vydal knihu vzpomínek Okamžiky – Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla.

Těžko říci, zda to byla vrozená dispozice, nebo soustavný a vysilující tlak poměrů jak za války, tak za komunismu, které musely na každého senzitivního člověka působit destruktivně, ale u tohoto geniálního spisovatele vyvolaly těžkou duševní poruchu, maniodepresivní psychózu. Při jejím náhlém záchvatu v roce 1964 na zimní olympiádě se Ota Pavel pokusil podpálit statek v horách nad Innsbruckem. Sám o tom píše v epilogu knihy: Jak jsem potkal ryby toto: „Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mne to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staletí vykotlané zuby.“

Teprve po letech Jiří upřesnil, co se tehdy vlastně stalo. Ve sbírce dosud nevydaných povídek Oty Pavla „Povídky ze šuplíku“ je na str. 21 zveřejněn fiktivní dopis Jiřího Pavla zesnulému bratru Otovi s názvem: Aby lidé byli lidmi: „Dozvěděl jsem se a přečetl tu hrůzu a hnus před několika týdny, po třiceti sedmi letech. Neměl jsem o tom nikdy ani tušení…. V Innsbrucku, po hokejovém zápase se Švédy, kteří naši prohráli, jsi přišel do šatny, jako už často předtím. Hráči seděli skleslí, zoufalí, že pojedou domů bez medaile. Tys však věděl, že nemají pravdu, že skutečně získali bronz. Snažil ses jim to vysvětlit, říkals, jak je to fajn. Nevěřili ti. A jeden, prý bojovník a průšvihář řekl: „Ty Žide, jdi do plynu!“ Ukázalo se, že sport očistnou moc nemá a nečiní lidi lepšími. Tato hrozná věta zlomila duševní zdraví Oty Pavla.

Kvůli své těžké nemoci spisovatel musel odejít roku 1966 do invalidního důchodu. Opakovaně pobýval v psychiatrických léčebnách a prožíval peklo hlubokých depresí, z nichž se pokoušel vypsat, a hledal útěchu v rybaření. Vyprávěl o tom, že by se chtěl po smrti dostat na planetu, kde jsou jen řeky, rybníky a moře plné ryb. Zemřel předčasně 31. března 1973 v Praze ve věku nedožitých čtyřiceti tří let na srdeční infarkt. Nyní už nahazuje udici někde v čirém proudu plném žlutobílých kvítků lakušníku na své vlastní planetě a je šťastný.