Jana Plodková se ve filmu Gump stane černovláskou s přezdívkou Sušenka

Dovolenou sice nejraději tráví u moře, letos ale se svým partnerem zůstali v Čechách a výletují se po naší krajině. V divadle ji o prázdninách sice neuvidíte, práce má ale půvabná herečka i v létě dost. Mimo jiné ji za nedlouho čeká natáčení filmu Gump – pes, který naučil lidi žít.

Jakou máte ve filmu roli a jak jste se k tomuto natáčení dostala?

Moje postava se jmenuje Kristýna, z pohledu Gumpa Sušenka. Křehká holka, co se schovává v černé barvě a je potetovaná. Její osobní život není nikterak příznivý, ale její lásku ke zvířatům nijak nesnižuje. Má svého psa a do života jí na pár dní vstoupí Gump. František Brabec mi kdysi říkal o tom, že bude točit film o psovi. A přišlo mi to tak zábavný, že jsem mu nabídla, že si klidně zahraju čivavu. Uběhl nějaký čas a František volal, že čivavu pro mě tedy nemá, ale že by rád se mnou pracoval. Ovšem nabídnutá role náhle ze scénáře zmizela. Naštěstí se objevila další, právě Kristýna.

Zaujal Vás scénář, nebo jste četla stejnojmennou knihu, na jejímž základě vznikl?

Knihu jsme předtím nečetla, až scénář. A líbil se mi moc. Příběh o tom, co všechno se jednomu psovi může stát, když narazí na lidskou bezohlednost, krutost, to se mě dotýká. Chci být součástí něčeho takového. Psi, všechna zvířata mají právo na život, na důstojný život. A tento film tomu může pomoci.

Je o Vás známo, že přípravě každé role přistupujete velmi zodpovědně, profesionálně… Co vše příprava obnáší?

František mi poslal fotku psa mé postavy. V mých očích se zjevil velký, možná i nevyzpytatelný, nebezpečný pes. S tím přece nemůžu jen tak hrát, přijít na plac a rovnou začít. Požádala jsem ho, jestli se můžu s pejskem setkat. Ozval se mi Filip Rožek, že se rád se mnou a s pejskem setká. Přijel a z auta vystoupil jiný pes. Gump. Před podáním ruky mi sdělil, že Gump na mě může vyjet. A taky že vyjel. Nemám zkušenosti se psy, z velkých psů mám obavy. Vlastně se i bojím. A strach je pouze nezkušenost, takže jsem to musela zkusit překonat. S Gumpem jsem se viděla třikrát. Poprvé nic moc, po druhé už jsem si lehce oddechla a potřetí Gump přišel a lehnul si ke mně. Pejsek, který je vystrašený z lidí. Krása. Ale to bych nezvládla, kdyby Filip nebyl tak vstřícný a kdyby u toho všeho nebyla má blízká přítelkyně Anička, která se zvířaty umí. Jo, a z toho “zabijáka” na fotce se vyklubalo desetiměsíční štěně Terinka, která je úplně k sežrání.

Máte už za sebou kostýmní zkoušku. Jak se cítíte ve svém hereckém kostýmu, v černých vlasech…?

Mě vždycky baví, jak se představy o postavě různí. Když jsem četla scénář, viděla jsem se duhově, růžový vlasy, barevné tetování. Ale představa výtvarnice a autora byla naopak potemnělá, černá.  Když ale černou použiju jako krycí manévr postavy, snaha se schovat, být nenápadná, přitom čitelná, je černá skvělá volba. Ještě přibyde tetování a Kristýna může do světa.

Máte nějaké zkušenosti se psy? Vlastníte nebo vlastnila jste někdy pejska?

Rodiče mají jorkšíračku. Ještě když jsem bydlela u našich, měli jsem tento druh pejska. Ale to je maličký, ňuňací, byla jsem s nima od malička. Ale když přede mě postavíte psa sahajícího mi skoro do pasu, který je obezřetný, nevím si rady. Ale ted už je to lepší. Pes jediné, co chce, je být přítelem. A když mu to přátelství nenabídnu já, nemůžu čekat, že bude ke mně přátelský.

Jaký máte vztah ke zvířatům všeobecně?

Zvířata miluju. Jsou mojí nedílnou součástí. Doma máme dva kocoury, lásky. Kamkoliv jedeme na dovolenou, zvířata vyhledáváme. Uklidňuje mě je pozorovat, sledovat jejich volný pohyb v přírodě. Je v tom ta svoboda. O to hůř nesu jakékoliv zabíjení pro zábavu, pro medicínské účely, týrání. Zvířata nejsou náš majetek. Jsou to partneři – a především živé bytosti.

Asi nejsilnější zážitek mám s levhartem. Seděla jsem v otevřeném džípu a dívala se na strom, kde byla samice levharta. Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím ještě jiné zvíře a přímo u mých nohou stál levhartí samec. A díval se na mě. Měl velké, ledově modré oči. Než mi došlo, že klidně se můžu stát jeho kořistí, chvíli trvalo. Jemně jsem naznačila průvodci, že u mě stojí levhart. Zeptal se mě, jestli se bojím a já přiznala, že ano. Pustil tedy motor a levhart v klidu odešel. Ale ten moment, ta blízkost, nebezpečí, zároveň obdiv a úcta, to všechno se potkalo v jednom bodě. Byla to nádhera!

Zdroj: Helena Váňová Production