Křest knihy Mileny Štráfeldové: To je on! – O té, co si říkala Toyen

To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní. Malíř Jindřich Štyrský, se kterým vytvořila celoživotní uměleckou dvojici. Židovský básník Jindřich Heisler, kterého až do konce války skrývala ve své žižkovské garsonce, protože odmítl nastoupit do transportu. Její přátelé z Devětsilu Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Nebo francouzští surrealisté, když v r. 1947 odešla do pařížského exilu.

Díky těmto svědectvím, ale i na základě pátrání v archivech v Česku a ve Francii, napsala Milena Štráfeldová její beletrizovaný životopis. Příběh Marie Čermínové, rodačky z pražského Smíchova, kterou sám André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců 20. století.

Křest knihy se konal v malé útulné kavárně Strop café. Hosté a kmotři knihy byli fyzička Hana Drábová, herečka Valérie Zawadská a Jakub Kodl z Galerie Kodl. Po úvodních proslovech Valerie Zawadská přečetla ukázku z knihy a všichni hosté knihu pokřtili, jak jinak, než vínem.

Ukázky z knihy:
„Čermínová! Co to čmáráš?“ ozvalo se najednou za Maruščinými zády. Vlastně to už nebyla Maruška, ale Manka. V šestnáctém roce, někdy uprostřed války, ji bylo čtrnáct a pomalu končila měšťanku. Pravě seděla v lavici v hodině dějepisu a slečna učitelka Podhajská předčítala z brožury oslavující habsburský dům.
„Pište si,“ nařídila a ostatní žákyně poslušně otevřely sešity a škrabaly do nich svými rozvrzanými pery: z Boži vůle císař rakouský, král český, uherský, lombardský a toskánský, dalmatský, chorvatský…
Výčet titulů Jeho Veličenstva Franze Josefa Manku natolik otravoval, že raději svůj sešit otočila a z druhé strany si do něj začala kreslit. Kreslila pořád a cokoliv: copy spolužačky z první lavice, pohled z okna na protější dům i koruny stromů v parku. Nebo jen to, co ji zrovna táhlo hlavou.
Tak se do toho kreslení zabrala, že si ani nevšimla, že učitelka náhle přestala předčítat. A už vůbec netušila, že stojí přímo za jejími zády a rozezleně pozoruje, co to to nezvedené děvče provádí.
„Ukaž!“ vyštěkla náhle, vytrhla Mance sešit a začala jím listovat.
„No to se podívejme,“ spustila vzápětí ironicky. „My jsme ani netušili, jakou máme mezi sebou umělkyni! A tohle m á byt co?““ zastavila se u obrázku, který připomínal řídící učitelku Ducháckou. Měla na něm ještěrčí hlavu s dlouhým rozeklaným jazykem.
„Tak naše Čermínová je dokonce karikaturistka,“ přitvrdila slečna Podhajská. „Snad by měla přispívat do Rachejtlí!“
Třida se rozesmála. Satirický časopis Rachejtle i přes válečnou bídu kupovala každá druhá domácnost. A to, že se tu učitelka vysmívá jejich spolužačce, je určitě mnohem zábavnější než nudné opisování titulů císaře Franze Josefa.
„Tak jsme se pobavili,“ uťala vzápětí učitelka smích ve třídě, „a vrátíme se k pořádné práci. A ty, Čermínová, zůstaneš po škole a napíšeš dvěstěkrát, že smíš kreslit, až ti to dovolím. A zítra ať za mnou přijde tvoje matka. Musím jí říct, že k tvému chování mám čím dál větší výhrady. A nejsem sama!“

Milena Štráfeldová (*1956) vystudovala kulturologii a dějiny umění na Univerzitě Karlově. Pracovala v knihovnách, muzeu, na ministerstvu kultury i v několika redakcích. V letech 2001 až 2014 působila v Českém rozhlase, nyní s rozhlasem spolupracuje externě.