Českou republiku deptá „past dluhu“ i inflace. Běžné spoření tak představuje nejrychlejší cestu do chudoby

Když tuzemští statistici před pár dny zveřejnili červencovou inflaci, kroutili ekonomové i centrální bankéři nevěřícně hlavou. Nikdo nečekal, že spotřebitelské ceny stoupnou meziročně až takhle výrazně, o 3,4 procenta.   

Zaskočení jsou i jinde. Třeba v Německu. Míra inflace tam v červenci vylétla dokonce ještě výrazněji, na 3,7 procenta. Nejvýše od začátku 90. let. Němci přitom v kolektivní paměti sdílí hyperinflaci Výmarské republiky. Tehdejší překotné tištění nových peněz, marek, rozdmýchávalo antisemitské nálady. Z hyperinflace byli viněni židovští obchodníci a bankéři, „spekulanti“, přičemž se nacionalistickým štváčům dařilo přesvědčovat stále podstatnější část veřejnosti, že tištěné marky jsou jen „židovské konfety“. Tyto sentimenty následně politicky nechutně kapitalizoval Adolf Hitler tak, že se proměnil ve „Vůdce“.   

Rapidní inflační tlaky roku 2021 jsou globální záležitostí. Ještě úsměvněji než jindy tedy dnes působí argumentace horlivých stoupenců eura, kteří donedávna tvrdili, že před nežádoucí inflací by Česko ochránilo přijetí jednotné evropské měny. Citelná inflace představuje ozvěnu pandemie. Jako když přijdeme po čtrnácti dnech nemoci do kanceláře a musíme – ještě navíc oslabení prodělanou nemocí – dohánět, co jsme během těch dvou týdnů zameškali, vyřizovat všechny maily, a přitom ještě řešit běžnou denní agendu. Také máme méně času, jsme zahlceni, čas je nám drahý. Čas zdražuje.  

Ve světě nyní zdražuje čas, zboží a služby. Planeta dohání ztracený loňský rok. Snaží se dohnat ve výrobě, co loni zameškala. Najednou chce svět vyrábět více aut, stavět rychleji, takže chybí automobilové čipy nebo stavebniny. Nestíhají se vyrábět i proto, že ve fabrikách se až donedávna uplatňovala přísná protipandemická opatření, jež výrobu zpomalovala, a tedy zdražovala. Čas jsou peníze.  

Navíc zuří přepravní krize. Chybí přepravní kontejnery. V Asii se omezuje nakládka kvůli protipandemickým opatřením v přístavech, nyní opět v souvislosti s delta mutací covidu. Tím to neskončí. Současná inflace je sice převážně jen přechodná. Jako když se nám po návratu po nemoci do práce nakonec přece jen podaří dohnat vše zmeškané. Jenže na přechodnou inflaci naváží trvalejší inflační tlaky. Patří mezi ně „zelená revoluce“ EU, která zdraží naprosto vše, o desítky, ba stovky procent. V červenci představený návrh klimatického balíku EU cíleně zdraží vše produkované fosilní energií nebo díky ní provozované, včetně oceli, cementu, hliníku, aut, bydlení, elektřiny, letenek, zboží z dovozu, od elektroniky přes oblečení po potraviny…  

Kvůli rapidní inflaci dnes bohužel platí dvojnásob, že „kdo spoří, shoří“. Z důvodu rekordně nízkých, skoro nulových úrokových sazeb na vkladech v bankách je dnes běžné spoření prakticky nejrychlejší cestou do chudoby. V Německu jsou na tom ještě hůře. Vykazují teď vyšší inflaci, přičemž řada Němců má na svých vkladech dokonce záporné nominální úročení. Záporný úrok na vkladech je důsledkem sdílení eura a politiky Evropské centrální banky. Ta nemůže dopustit bankrot Řecka a Itálie, pročež právě drží své úroky rekordně nízko, až v záporu. ECB se tak ocitá v „pasti dluhu“, čelí praktické nemožnosti své úroky zvýšit. Za záchranu Řecka a Itálie, a tedy za záchranu eurozóny jako takové, platí i Češi, byť méně než Němci; méně, než pokud by eurem přímo platili.  

I Čechům se totiž citelně snížilo tempo zhodnocování úspor. V 90. letech, levicí dnes tolik odsuzovaných, bylo ještě možné „žít z úroků“. Dnes už to možné není. Současnost straní dlužníkům a rozhazování, zatímco škodí věřitelům, střadatelům a odpovědnému hospodaření. Levici se taková doba zvráceně zamlouvá, přestože nedílnou součástí odpovědného hospodaření je také omezení plýtvání, včetně toho s přírodními zdroji.   

V polovině „kapitalistických“ 90. se při roční výpovědní lhůtě na kapitálové vkladní knížce dočkal střadatel úrokové sazby třeba čtrnáct procent. Kdo si tedy takovou vkladní knížku založil třeba koncem roku 1994, těšil se během následujících dvanácti měsíců z „nadinflačního“ zhodnocení svých úspor o 4,9 procenta. Spotřebitelská inflace totiž v roce 1995 činila 9,1 procenta. Průměrná hrubá měsíční mzda odpovídala ve stejném roce 8307 korunám. Kdo tedy chtěl v roce 1995 „žít z úroků“ tak, aby reálné roční zhodnocení jeho úspor odpovídalo částce průměrné hrubé roční mzdy, 99 684 korun, ten musel na knížku vložit lehce přes dva miliony korun, zhruba 2 035 000 korun. Jednalo o přibližně dvacetinásobek tehdejší průměrné roční mzdy. Dnes by takové peníze na „žití z úspor“ nestačily ani vzdáleně. Dokonce ani vklad odpovídající tisícinásobku současné hrubé průměrné roční mzdy by dnes ani náhodou nestačil.    

Situaci se lze přizpůsobit především omezením držení úspor na běžných vkladech či spořících a termínových účtech. Tyto peníze je místo toho třeba investovat. Potíž je v tom, že investování je vždy rizikovější než spoření. I když lze najít investiční produkty, které jsou poměrně málo rizikové, stále platí, že bez podstoupení rizika ztráty peněz dnes člověk peníze ztrácí najisto. Z úroků dnes už žít nelze. Je zkrátka třeba podstoupit riziko investování, aby nám peníze nepožíralo spoření, resp. tedy inflace vyšší než úrok na vkladech.   

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
Hlavní ekonom, Trinity Bank