Výstava Minky Podhajské v Arthouse Hejtmánek představuje dílo i život pozoruhodné umělkyně

Veselé barvy, radost ze života, moderní eleganci, smysl pro humor i dotek vídeňské secese. To vše najdeme v tvorbě Minky Podhajské (1881-1963), pozoruhodné ženy, malířky, výtvarnice a designérky, od jejíhož narození uplyne letos právě 140 let. Dosud největší výstavu této autorky pořádá od 10. září do 10. října galerie a aukční síň Arthouse Hejtmánek. Dílo, ale i život Minky Podhajské tak představuje v dosud nebývalé šíři.

Česká umělkyně Minka (Vilemína) Podhajská narozená v roce 1881 ve Vídni, členka skupiny okolo Gustava Klimta a později významná tvůrkyně družstva Artěl, stála v nové Československé republice u zrodu moderní české hračky. Byla však i talentovanou malířkou a jako činovnice výtvarných spolků prošlapávala cestu i dalším ženám, které se v té době odvážně vydávaly na dráhu umění.

„Když jsem začal pátrat po tom, co všechno za života Minka Podhajská vytvořila, překvapila mě rozmanitost a také množství její práce – ona zkrátka uměním a tvorbou žila. A neměla to lehké, svět umění byl tehdy téměř výhradně pánský, vždyť na Akademii výtvarných umění mohli studovat jen muži. Byla ale všestranně nadaná, oblíbená, vzdělaná. A také nesmírně pracovitá: napsali o ní kdysi, že všechny její hračky by po vystavení zaplnily plochu tisíců metrů čtverečních, a asi to nebude přehnaný odhad,“ říká Tomáš Hejtmánek, majitel aukčního domu Arthouse Hejtmánek. Dílo Podhajské se proto rozhodl ukázat v celé jeho šíři a kráse. Součástí expozice je tak i pokoj umělkyně zařízený autentickými předměty a nábytkem v duchu krásné epochy začátku 20. století.

Vedle kouzelných hraček výstava představuje také přes čtyřicet obrazů. Vynikají mezi nimi krajiny a fascinující „portréty květin“. V nich se Podhajská pokoušela zachytit nejen tvar, ale i duši rostliny. Tomáš Hejtmánek dále shromáždil kresby, grafické listy, dřevoryty, ilustrace, keramiku – včetně servisů na čaj, kávu a čokoládu – sochy a bibeloty neboli malé upomínkové předměty. Čestné místo v expozici zaujímá unikátní skříň významného vídeňského návrháře Kolomana Mosera, kterou Podhajská dekorovala pro slavné dílny Wiener Werkstätte.

Modrá skříňka s příběhem

„Právě touto bleděmodrou skříňkou ozdobenou stylizovanými vlčími máky to vlastně všechno začalo. Nabídla mi ji jedna z příbuzných rodiny Podhajské, která Arthouse navštívila díky výstavě jiného pozapomenutého umělce, sochaře Milana Beránka. Na skříňku, která se tehdy čerstvě přestěhované paní už nevešla do bytu, jsem se jel okamžitě podívat, abych ji odkoupil. A začal jsem tak objevovat fascinující dílo s ním i pozapomenutý příběh slečny Vilemíny známé jako Minka,“ vypráví Hejtmánek.

Málo se například ví, že umělkyně se pokládala především za malířku. „V nitru se cítím malířkou, to je vlastně moje povolání. Ale mým zaměstnáním – a myslím, že si mne veřejnost zařadila spíše sem – jsou hračky. Barvy jsou pro mne důležité, miluji barvy, potrpím si na ně. Nejsem jen malířka, jsem také barvičkářka, jak mi nadávají,“ napsala o sobě Minka Podhajská v týdeníku Právo lidu v roce 1938.

Zajímavé je i to, že Podhajská, proslulá především svoji veselou a něžnou tvorbou pro děti, sama neměla vlastní potomky. „Jako malá si navíc s hračkami příliš nehrála. A bála se zvířat, ačkoli má mnoho jejích hraček podobu legračních zvířátek,“ upozorňuje Hejtmánek. 

A dodává pár dalších zajímavostí ze života Podhajské: „Zejména v době vídeňských studií žila velmi společensky, organizovala setkání, koncerty, výstavy a plesy, takže čeští krajané jejího odchodu velmi litovali. Neméně oblíbená a činorodá byla pak i v Praze, kam se v roce 1919 přestěhovala a coby vzdělaná a zcestovalá osoba tu poněkud trpěla malostí poměrů. Kromě vlastní tvorby a návrhů hraček pro průmyslovou výrobu působila od roku 1922 jako profesorka Státního školského ústavu pro domácký průmysl, pořádala rovněž lidové hračkářské kurzy. Současně se podílela na výstavách Artělu a účastnila se dalších veletrhů a výstav v Evropě, kde její hračky získávaly zaslouženou pozornost.“

Mezi lesem a zahrádkou

A proč se už za dob její práce nedočkala její práce širšího přijetí? „Tvořila po svém, ne podle trendů nebo názoru kritiky, celý život zároveň bojovala o to, aby se uživila. Její tvorba byla niterná, nezajímaly ji umělecké výboje ani touha po originalitě,“ vysvětluje Hetjmánek. Přitom šlo podle něj o autorku srovnatelnou s věhlasnými umělci tehdejší doby, jako byl třeba Ladislav Sutnar.

„Ačkoli se nikdy nevdala, mužů se nestranila a měla několik známostí, včetně francouzského návrháře Paula Poireta. Tvrdila ale, že se narodila pro umění a rodinný život jí není dán. Dětí ale měla kolem sebe nakonec plno: po smrti své sestry Růženy, klavírní virtuosky, se stala důležitou tetou svých tři neteří a jejích dětí, které k ní jezdily na prázdniny,“ uvádí Hejtmánek.

V době války se stáhla do ústraní a pak se přestěhovala do Podještědí. Tam žila mezi zahrádkou, lesem a malováním. „Od letošního jara jsem národním správcem malého domečku ve Zdislavě, čp. 183. Je to chaloupka po Němcích, dvou chudých, velmi starých lidech. Polodřevěná a polozděná, jak tyto podhorské chaloupky bývají. Je velmi útulná a po úpravě čistá, chová 8 lůžek, včetně dětských. Z půdy jsem si udělala malinký ateliér, prolomivši jedno okno do střechy. Zahrádka je malá, ale vděčná, obklopená „krásným potokem“, vskutku za Němců se osada jmenovala Schönbach… Zde nacházím klid a v lesích a na vyhlídkách množství motivů k práci,“ napsala si do deníku v roce 1946.

V roce 1956 si pak poznamenala: „Lidé, ve své nedočkavosti, chtěli nastolit něco zcela nového, téměř přes noc, ale udělali při tom z nejušlechtilejších myšlenek svých inspirátorů a zakladatelů karikaturu, ba teror… Dnes, 1. května 1956, se začíná konečně uznávat, kritizovat a kát se z chybných kroků. Velkou vinu v tom mají elementy, jimž chybí, co pravý občan, chce-li žíti v souladu s okolním světem, musí mít – vzdělání a chování.“ Ke konci života trpěla oční chorobou, zemřela v roce 1963.

Výstava je instalována v ateliéru a v přízemí domu. Jedna z místností připomíná i část umělčina bytu: zařízena je podobně jako pokoj, kde Minka Podhajská žila a pracovala. Výstavu dále doprovázejí rukou psané paměti Minky Podhajské. Najdeme zde zápisky a její postřehy, které reagují na společenské dění a její osobní život.

Dosud největší výstava je sestavena z kolekcí soukromých sběratelů i předmětů ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Zároveň jde o jedinečnou příležitost, jak si spolu s dílem Minky Podhajské prohlédnout i interiér a zahradu bubenečské vily Arthouse Hejtmánek, patřící k nejkrásnějším domům v Praze.

Minka Podhajská, 10.9.-10.10. 2021, Arthouse Hejtmánek, Goetheho 17/2, Praha 6 – Bubeneč. Otevřeno po-ne 11-18 hodin.

Foto: Arhouse Hejtmánek