Praha architektonická: Přejeme odvážným vizím, nebo oprašujeme exponáty v muzeu?
Jako architekt si často kladu otázku, jak navrhovat nové stavby pro Prahu. Jak po staletí formované město doplňovat, jak ho dotvářet. Jak přidávat novou soudobou vrstvu, která bude k Praze jako celku pokorná, ale zároveň sebevědomá ve vztahu k architektuře a tvorbě.
Město jako hmota je v podstatě obyčejné, většina domů se při pohledu z dostatečné dálky nijak neodlišuje, nevyčuhuje a nepřebíjí se navzájem. Tvoří příjemnou kaši, která je každému po chuti. Ne každý dům musí být unikátem, ne každý dům musí být sebevědomou deklarací ega jeho tvůrce, ale některé domy takové být mohou a město je dokonce potřebuje. Jsou jako špetka chilli, která z obyčejné kaše udělá něco neobvyklého, něco, na co se nedá zapomenout.
Poslední nesouhlasné stanovisko UNESCO k návrhu architektů Evy Jiřičné a Petra Vágnera na výstavbu takzvaných rozvlněných věží v místě budovy bývalého Telecomu na pražském Žižkově se může zdát jako nepodstatná pěna všedních dní. Mohlo by se zdát, že se vlastně vůbec nic neděje. Investor návrh přepracuje, věže se sníží, nikde nebude nic provokativně vyčuhovat a vše zůstane pěkně při starém.
Nejde mi o tento konkrétní projekt, ale kladu si otázku, zda je tento přístup pro naši metropoli správný. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, říká se. A hlavně žádné mimořádné události mohlo by se dodat… Ale opravdu chceme mít naši metropoli poslušnou, konformní, nevyčnívající až šedivou a bez invence? Radíme se s institucemi stojícími daleko za našimi hranicemi, které chtějí určovat, co můžeme v místě daleko od historicky nejcennějších pražských čtvrtí postavit. Je to pohled kurátora muzea, který ve svěřeném mikrosvětě vidí jen hodnotu jemu svěřených exponátů v dané konkrétní sbírce.
Ano, historické dědictví a stovky let stará a už opět naštěstí opečovávaná pražská zástavba je něco, čeho se nesmíme vzdát, ale zároveň bychom neměli nikdy přistoupit na pohled, že klíčovým smyslem existence naší metropole je vyvolávání úžasu v očích historii obdivujících turistů. Historie je vrstevnatá, město je vrstevnaté a v muzeu či galerii je vždy sbírka mapující vývoj od antiky až po současnost.
Na rozdíl od muzea či skanzenu, jak se také o Praze můžeme dočíst, zde nevystupují pečlivě načančaní komparzisté, ale žijí a podnikají zde lidé. Pražané ve svém městě žijí, a proto by město mělo sloužit především jim. Nejen jejich každodenním potřebám, ale i sebevědomí a pocitu, že i my patříme do světa moderních světových metropolí.
Praha potřebuje výraznou architekturu, potřebuje odvahu a potřebuje setřást ono omezující klišé, že je pouze městem úžasných starých domů. Chraňme si to nejcennější z minulosti, ale nebojme se vystrčit bradu a možná i s trochou drzosti zakřičet, že máme ambici promlouvat i do budoucnosti, chceme tu žít, chceme, aby Praha nezaostávala a aby se o ní ve světě mluvilo i v souvislosti s tisíciletími začínajícími dvojkou. Přijímáním konformity a obavami z odvážných vizí se jen odsoudíme k tomu, že i my sami se časem staneme pouhými exponáty v tolik obdivovaném muzeu Praha.
Ing. arch. Jana Mastíková, hlavní architektka studia LOXIA
