Merit order aneb Jak má vyjmutí ceny plynu zlevnit elektřinu

Podstata takzvaného „merit oderu“, tvořícího základ burzovního obchodování s elektřinou v EU, tkví v tom, že se cena elektřiny odvíjí od ceny takzvaného závěrného zdroje. Tím jsou momentálně plynové elektrárny, protože plyn je kvůli omezení ruských dodávek do EU rekordně drahý.

Závěrné zdroje, tedy plynové elektrárny, jsou za účelem pokrytí poptávky tedy „nahazovány“ jako poslední. Z důvodu nyní rekordních cen plynu vykazuje elektřina v nich vyrobená extrémně vysoké mezní náklady. (Mezní náklad výroby elektřiny si lze představit třeba jako náklad na výrobu jedné megawattohodiny elektřiny za stávajících podmínek.)

Tím pádem jsou ale extrémně vysoké ceny elektřiny obecně, protože závěrný zdroj – plynové elektrárny – určuje cenu elektřiny vyráběnou všemi dalšími zdroji, od obnovitelných zdrojů, přes jádro až po uhlí nebo ropné produkty typu mazutu.

Jak je to možné? Proč závěrný zdroj určuje cenu elektřiny obecně, i když je třeba vyrobena mnohem levněji větrnou elektrárnou? Pro ilustraci použijme příklad ze zemědělství.

Představme si dva farmáře. Jeden je díky rozvinuté mechanizaci schopen vyprodukovat tunu pšenice za 2000 korun. Druhý, který se ještě stále spoléhá převážně na manuální práci, tunu pšenice vyprodukuje za 10 000 korun. Pšenice obou farmářů je ovšem zcela srovnatelné kvality a oba musí na trh dodávat, pokud má být v daném místě pokryta celková poptávka. Druhý z našich farmářů nemůže tunu pšenice prodávat za méně než 10 000 korun, jinak by se ocitl ve ztrátě. První z farmářů, který tunu pšenice umí na trh dodat za 2000 korun, ji ovšem dodá také za 10 000 korun, tedy jako jeho „dražší“ konkurent. Proč by měl prodávat levněji, když konkurent prodává za 10 000 korun? Cena 10 000 korun je cena „závěrného zdroje“, přeneseme-li se ze zemědělství zpět do energetiky.

Pokud by v daném místě byla poptávka po pšenici nižší, prodával by pouze první z farmářů, a to za cenu nižší než 10 000 korun korun za tunu. O pšenici „dražšího“ z farmářů by prostě kvůli nedostatečné poptávce nebyl zájem.

Jestliže nyní němečtí, rakouští a další politici navrhují vyjmout plynové elektrárny z burzovní cenotvorby elektřiny v EU, když tedy volají po tom, aby už cena elektřiny nebyla navázána na cenu plynu, co vlastně chtějí?

Vrátíme-li se k příkladu s farmáři, vlastně žádají to, aby náš druhý, „dražší“ farmář svoji prodejní cenu snížil pod svoji cenu produkční – aby tedy byl ve ztrátě. Na to ale tento druhý farmář zřejmě nepřistoupí. Svoji pšenici se bude snažit prodat jinde. Tak, aby pokryl své náklady a nebyl ve ztrátě.

Navrátíme-li se plně do energetiky, pokud tedy plynové elektrárny coby závěrné zdroje nebudou moci vyrábět elektřinu tak, aby pokryly své náklady, zřejmě ji nebudou vyrábět vůbec. Dodavatelé plynu elektrárnám jistě najdou odbyt i jinde. To ale znamená, že se nevyrobí dost elektřiny, aby se pokryla poptávka po ní. To bude znamenat další růst cen elektřiny a současně uzavření některých továren či závodů, na něž už elektřina nezbude. Případně bude muset být zavedené přídělové hospodaření s elektřinou, například v podobě řízených blackoutů.

Aby se tomu předešlo, bude tedy třeba plynové elektrárny dotovat. Tak, aby elektřinu vyráběly dále, ale zároveň mohly stanovit nižší cenu své výroby. Sníží se pak obecně cena elektřiny napříč ekonomikou, neboť klesne závěrná cena. Rozdíl mezi skutečnou, původní závěrnou cenou a novou, umělou závěrnou cenou bude zmíněným dotováním kompenzovat plynovým elektrárnám stát. Kompenzace však vyjde levněji než trpět vysoké ceny elektřiny napříč ekonomikou. Nejvíce na to ovšem vydělají ty země, které mají nízký podíl elektřiny vyráběné z plynu, mezi něž v rámci EU patří i Česko. Tyto země vydají na kompenzace plynovým elektrárnám poměrně malý objem dotací, ale zato budou těžit s plošného snížení cen elektřiny.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank