V roce 2000 ekonomové a politici slibovali až 200% růst obchodu díky euru, dnes už se shodují, že dopad eura je nulový

Před skoro 25 lety politici slibovali, že euro zajistí 200procentní nárůst obchodu v rámci eurozóny. Tento mýtický Roseův efekt se však nikdy nenaplnil. Pak politikům ekonomové spočetli, že nárůst bude jen 33procentní, pak, roku 2006, že bude 23procentní, posléze 15procentní a nakonec, v roce 2018 zjistili, že je nulový. Jde o jednu z velkých blamáží ekonomie.

Pamětníci debat o euru z přelomu milénia si možná vybaví sliby, jak mocný vzestup obchodu a prosperity zajistí. Jak snad díky němu EU dožene a předežene Spojené státy. Dnes je stěžejním argumentem stoupenců eura, že nedá vydělat směnárníkům. Což je makroekonomicky zcela nepodstatné. Smutný úpadek.

Na vině je ovšem i ekonomie, která se až příliš dostala do vleku politických přání, ba zadání. Jak se to mohlo stát?

Začněme zeširoka. Věda v celém světě prochází závažnou krizí, takzvanou replikační. Zejména v uplynulých deseti či patnácti letech se totiž vědcům příliš nedařilo replikovat předchozí závěry svých kolegů. Jinými slovy, nejsou s to je znovu potvrdit. Vyvstává tak palčivá otázka, zda předchozí, původní závěr byl správný a pravdivý. Což je alarmující. Replikační krize se totiž sice týká především společenských věd, jako je psychologie či ekonomie, ale také třeba lékařství.

Tým vědců kolem Briana Noseka z Virginské univerzity se v roce 2015 pokusil replikovat sto psychologických závěrů svých kolegů, kteří je publikovali v nejlepších světových akademických časopisech. Replikovat se podařilo jen 39 z nich, což značí, že zbylých 61 psychologických poznatků nemusí být pravdivých. Daniele Fanelli z London School of Economics v roce 2009 zjistil, že dvě procenta vědců falšují data, zatímco třetina se soukromě přiznává, že se uchyluje k pochybné výzkumné praxi, jako je vypouštění dat a faktů, jež nepodporují kýžený závěr. Čtrnáct procent vědců pak ví o svých kolezích, kteří data falšují, a 70 procent z nich zase ví o kolezích, kteří se uchylují k pochybné výzkumné praxi. Jsou-li podvody a podvůdky mezi vědci opravdu tak četné, jde nepochybně o zásadní příčinu, proč se mnohé závěry nedaří znovu potvrzovat; potvrdit zfalšovaný závěr si žádá dalšího podvodu, obdobného rázu i rozsahu.

Replikační krize vědy, konkrétně ekonomie, poznamenává i natolik zásadní problematiku, jako je přijetí eura, respektive výhodnost či nevýhodnost této jednotné evropské měny. V roce 2000 Andrew Rose publikoval v časopisu Economic Policy studii, podle níž by přijetí eura mohlo navyšovat zahraniční obchod s dalšími státy eurozóny až o 200 procent. Tehdy, na přelomu milénia, v době zavádění eura, se tak dechberoucí závěr hodil do karet politikům, kteří získali silný argument pro jednotnou měnu. Bohužel v žádné z následujících studií na stejné téma už se dalším ekonomům nepodařilo Roseův závěr potvrdit, tedy replikovat.

Například diskusní studie Tinbergenova institutu z roku 2002 dospívá k závěru, že zavedení eura navýší zahraniční obchod nikoli o 200, ale jen o 33 procent. Jenže ani tento výsledek se už nepodařilo uspokojivě replikovat. Ekonomové Harry Flam a Hakan Nordström v roce 2006 spočítali, že zahraniční obchod po přijetí eura narůstá nikoli o 33, ale jen o 23 procent. O rok později jejich kolegové José de Sousa a Julie Lochardová stanovili daný efekt pouze na 15 procent. Roku 2008 studie Review of International Economics už efekt vyčísluje jen na deset procent.

Zřejmě pod tlakem těchto stále se snižujících výpočtů příznivého dopadu eura se na scénu vrací autor původní studie, tedy Rose. V roce 2016 konstatuje, že se o 16 let dříve mýlil – „mea culpa“, píše doslova –, a uvádí, že vliv eura na rozvoj zahraničního obchodu v rámci eurozóny nelze spočítat.

Korunu všemu nasazují v roce 2018 Alina Mikaová a Robert Zymek, kteří v Journal of International Money and Finance nejsou schopni replikovat ani nový Roseův závěr, jelikož efekt eura na zahraniční obchod vypočítávají, a ne že ne; přičemž zjišťují, že je nulový. Navíc, tento závěr je zřejmě vlastně první, jejž se daří v oblasti zkoumání dopadu eura na obchod v eurozóně replikovat. Loni v září totiž ve stejném žurnálu, Journal of International Money and Finance, autoři Douglas Campbell a Aleksandr Chentsov shledali, že efekt eura na růst vzájemného obchodu členských zemí eurozóny je v zásadě nulový. Dřívější studie, i ty zde zmiňované, podle nich dospěly k jiným závěrům, neboť prý vycházely z již překonaného, metodicky nesprávného přístupu.

Pokles vyčíslení dopadu eura na zahraniční obchod z až dvou set procent na nulu během 18 let ukazuje, že replikační krize se nevyhýbá ani ekonomii.

Za oněch 18 let ovšem nepřeberné množství politiků a dalších účastníků veřejné diskuse o euru – v Česku i v dalších zemích – použilo jako klíčový argument pro přijetí eura právě argument vysoce příznivého dopadu na zahraniční obchod. Tento argument se za uplynulé čtvrtstoletí natolik vžil, že je považován za téměř samozřejmý. Navzdory tomu, že se jej vědcům stále nedaří uspokojivě replikovat, tedy potvrdit.

Jak je možné, že se během necelých 20 let výsledek jednoho a téhož zkoumání liší v rozsahu od nuly do dvou set procent?

Napovědět může postupný pokles jednotlivých vyčíslení dopadu eura. Naznačuje, že i v rámci ekonomického výzkumu existují cykly, dokonce „vlny“, ba „módní vlny“. I ekonomové platí své hypotéky či školu svým dětem. Aby si na živobytí vydělali, činí mnohdy „kompromisy“, byť nemusí jít hned o falšování dat. Třeba se věnují výzkumu, jehož závěr bude nejspíše publikován v akademickém žurnálu. Což zpravidla znamená slušné peníze navíc k běžnému platu. Je-li zájmem státu třeba přijetí eura, vznikají studie jako ta Roseova z roku 2000. S tím, jak zájem státu opadá, neboť – například – euro je již zavedeno, opadá také jeho zájem, aby vznikaly studie, jež euro podporují. Opadá tedy i příslušná módní vlna vědeckého výzkumu. Množí se proto studie, které původní závěr – získaný v době kulminace vlny – již nejsou s to potvrdit a replikovat.

Na přelomu milénia, kdy při zavádění eura byla debata o jeho výhodách a nevýhodách poměrně intenzivní, dal výpočet dvousetprocentního efektu měnové unie na zahraniční obchod zjevně dobře vydělat i zmíněnému Roseovi. Jak už jsme řekli, politikům, kteří tehdy euro prosazovali, se jeho závěr nesmírně hodil. A jsou to opět politici, kteří mají zásadní slovo, ať už formální, či neformální, jaký bude rozpočet vědy a výzkumu, kolik půjde na jednotlivé výzkumné projekty či jednotlivé granty. Výzkum, jenž je v rukou politiků, respektive státu, totiž není před státním zájmem uchráněn.

Nad pravdivostí původního výzkumu se tedy vznáší stále větší otazník. Ale v jistém smyslu už je to jedno. Mouřenín posloužil, mouřenín může jít. A je jedno, zda se mouřenín jmenuje Rose, nebo jakkoli jinak. Jen je třeba mít na paměti, že momentálně, právě teď, vrcholí zase nejspíše nějaká jiná vědecká módní vlna. Stejně jako před 25 lety zjevně bylo módní – a výnosné – zveličovat přínosnost eura, může dnes být módní a výnosné zveličovat zase něco jiného. I vědci jsou jen lidé.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity Bank