Agentura Fitch zhoršuje ratingový výhled Číně, poprvé v historii

Agentura Fitch dnes přelomově zhoršuje ratingový výhled Číně. Děje se tak vůbec poprvé od 90. let, kdy ji začala ratingově hodnotit. Dosud se rating Číny v očích Fitche vždy jen zlepšoval.

Snaha Pekingu opřít ekonomický růst Číny o něco jiného, než jsou pod tíhou dluhu kolabující reality v zemi, vytváří nové nároky na tamní veřejnou kasu. A to zhoršuje stav veřejných financí této druhé největší ekonomiky světa.

Může být hůř, varuje přitom Fitch. Pekingský režim zřejmě bude zhoršení ratingového výhledu ze „stabilního“ na „negativní“ záhy rozporovat, nicméně je zjevné, že Číňanům více než kdy jindy hrozí dluh přerůst přes hlavu.

Ratingová stupnice agentury Fitch hodnotí úvěruschopnost – bonitu – dané země primárně jejím zařazením do investičního pásma – pásma vyšší kvality – nebo naopak pásma spekulativního (nižší kvality). Čínským dluhopisům nyní agentura přisuzuje hodnocení „A+“. Takové hodnocení odpovídá pátému stupni z deseti v rámci investičního pásma. Pro srovnání, Česko je na tom o stupínek lépe. Jeho hodnocení odpovídá čtvrtému stupni. Čínský rating je nyní na úrovni toho estonského, izraelského či saúdskoarabského.

Problémy čínského nemovitostního sektoru, jež jsou klíčovou příčinou zhoršení ratingového výhledu Fitche, se přitom prohlubují. Koncem letošního ledna poslal soud v Hong Kongu do likvidace čínského realitního obra, společnost Evergrande. Pád Evergrande je dosud nejprůkaznějším dokladem neudržitelného ekonomického růstu živeného dluhem. Investoři po celém světě dnes už jistojistě ví – mají na to štempl hongkongského soudu a nyní tedy i agentury Fitch –, že vzestup čínské ekonomiky byl zejména v posledních letech v nemalé míře nezdravý a ve své podstatě iluzorní. Vyhnaný dluhem.

Evergrande představuje nejzadluženějšího developera světa. Jeho pád do likvidace není rozhodně úplným překvapením. Přesto jde o historický milník, zejména v rámci čínských hospodářských dějin. Tak jako západní ekonomika po pádu Lehman Brothers a související finanční krizi, jež nastala v jeho důsledku, se už nikdy nevrátila do starých kolejí, totéž může nyní potkat Čínu. Mezinárodní investoři budou mnohem bedlivěji zvažovat své investice do čínských podniků. Protože nyní se budou mnohem úzkostněji než dříve obávat toho, že růst té či oné čínské firmy může být opět jen iluzí, jako v případě Evergrande.

Likvidace Evergrande se dosud nejzávažnějším a nejviditelnějším příznakem vážných problémů celého čínského realitního trhu. Jeho předlužení a související bublina – projevující se astronomickými cenami realit, ale také výstavbou „měst duchů“ – mohou nyní v rámci svého kolapsu otřást celou čínskou ekonomikou a jejími veřejnými financemi. Tento otřes by ale měl své ozvěny všude po světě, převážně neblahé.

Potíže čínského realitního sektoru už loni představovaly klíčový důvod, proč se druhá největší světová ekonomika nedokázala po covidu zotavit, jak se předpokládalo. Čínské akciové trhy patřily loni k málu akciových trhů ve světě, které se propadly. Zatímco burzy v Americe, Evropě či podstatné části Asie rostly, ty čínské nikoli. Přitom experti začátkem roku 2023 čekali pravý opak. Předpokládali, že čínské akcie po otevření tamní ekonomiky po takřka třech letech boje s covidem „porostou jako z vody“, zatímco burzy zbytku světa bude drtit inflace a s ní související vysoké úrokové sazby.

Nečekaný loňský útlum čínské ekonomiky, jejž problémy čínského realitního sektory, zdaleka nejen Evergrande, mohou ještě prohloubit a prodloužit, má ovšem i své světlejší stránky. Přestože problémy čínského finančního trhu jsou varovné pro celý svět, útlum čínské ekonomiky například způsobuje nižší světové ceny ropy (Čína je globálně jejím největším dovozcem), a tedy i pohonných hmot, čímž tlumí inflaci také třeba i v Česku.

Zároveň ovšem otřesy čínského nemovitostního trhu neznamenají kolaps celé tamní ekonomiky. Takže rating Číny v očích agentury Fitch zůstává i přes zhoršení výhledu stále na solidní úrovni odpovídající hodnocení Estonska nebo Izraele. Čínská ekonomika přece jenom stojí na mnohem více nohou, jakkoli realitní segment je nohou vskutku zásadní.

To, že čínská ekonomika nekolabuje a že je nedále lákavá dokonce i pro četné západní firmy, naznačují děje, jež se odehrály už v době vážných potíží tamních nemovitostí. Například největší americká banka, JPMorgan, ale také největší evropský správce majetku, francouzská Amundi, chystají v Číně další velkou expanzi v Číně. Prý totiž jde o „nenahraditelný“ trh. Němci zase loni v Číně historicky rekordně investovali.

Tento vývoj tak kontrastuje s často povrchními a zkratkovitými zprávami z médií, z nichž by mohl nejeden soudit, že Západ Čínu ekonomicky opouští. Neopouští ji ani z důvodu geopolitických, ani ekonomických, třeba právě kvůli problémům tamního nemovitostního sektoru, avšak nepochybně bude nyní – a bude muset – ohledně investic v Číně obezřetnější a asi i selektivnější.

Divize správy aktiv zmíněné americké banky JPMorgan v Číně pokračuje v náboru nových zaměstnanců. Druhá největší světová ekonomiku pro ni totiž vskutku představuje „nenahraditelný“ trh, jak se letos začátkem března nechala slyšet Desiree Wangová, výkonná ředitelka JPMorgan Asset Management China.

JPMorgan v Číně masivně investuje a expanduje. Loni americká banka získala plnou kontrolu nad tamními fondy, které do té doby vlastnila společně s místními partnerskými společnostmi. Loni také pořídila podíl v divizi správy aktiv čínské banky China Merchants Bank. Číňané mohou s JPMorgan investovat do více než devadesáti jejích podílových fondů, zaměřených jak na akcie, tak dluhopisy, tak další možné investice. Aktuálně má JPMorgan Asset Management China v Číně 64 milionů klientů.

Čínský trh stále skýtá – a samozřejmě nejen pro americkou banku – značný potenciál, jelikož pouze desetina majetku domácností tam má podobu investic v akciích nebo podílových fondech, zatímco v USA je to hned celá třetina, jak vypočítává Wangová.

Průkopníkem zásadního pronikání západních finančních domů na čínský trh je však francouzská společnost Amundi, největší správce majetku v EU a potažmo v Evropě. Amundi vznikla roku 2010 sloučením divizí správy aktiv francouzských bank Crédit Agricole, jež je nyní jejím většinovým vlastníkem, a Société Générale, tedy matky tuzemské Komerční banky.

V roce 2019 se Amundi stala vůbec první zahraniční firmou, jež získala většinový podíl v některé z čínských společností zaměřených na správu majetku. Většinu získala ve společném podniku s divizí správy majetku velké státní čínské banky Bank of China. Do roku 2025 chce Amundi, která patří k největším poskytovatelům služeb kolektivního investování také v Česku, v Číně navýšit objem tamních spravovaných investic na 250 miliard dolarů, tedy více než 5800 miliard korun dle aktuálního kursu.

Neutuchajícího potenciálu Číny si všímá také Německo, resp. německé firmy a podniky. Německé přímé zahraniční investice v Číně loni dosáhly historicky rekordní úrovně – v přepočtu více než 300 miliard korun. Loni se přitom také zvýšil podíl Číny na celkových zahraničních investicích Německa.

Západ se tak k Číně staví nejednoznačně, což budí rozpaky, ba posměšky. Začátkem března dopustil čínský ministr zahraničí Wang I. Nejprve ocenil úzkou spolupráci s Ruskem a pak si na adresu EU postěžoval, že je jako semafor, kde naráz svítí zelená, oranžová i červená. EU totiž Čínu současně nazývá „partnerem“, „ekonomickým konkurentem“ i „systémovým rivalem“.

Tato rozpolcenost je ostatně patrná i v Česku. Z médií či od řady politiků se tu dozvídáme, že Čína představuje Západu úhlavní hrozbu, leč pak zjišťujeme tvrdá fakta, jež tomu příliš neodpovídají: třeba právě to, že největší finanční domy z USA a EU, včetně firem aktivních i v Česku, v Číně mohutně expandují, přičemž tam současně své investice rekordně uskutečňují například i německé firmy a podniky.

Máloco přitom demonstruje vzestup Číny na úkor Západu – spíše však Evropy než Spojených států – jako dění v odvětví elektromobility. Čína „převezla“ Západ, co se dobývání niklu týče, klíčové složky elektrobaterií.

Ještě před půldruhým rokem australský těžař BHP, největší na světě, věřil, že produkce niklu bude klíčovým prostředkem v jeho dekarbonizačním úsilí. A že si díky němu zlepší své ESG skóre. Nikl je totiž stěžejní složkou baterií elektrovozů. BHP navíc sázel i na takzvaný zelený nikl, environmentálně šetrnější, ale také dražší. Jenže se přepočítal.

Čína v uplynulých letech masivně investovala do dolů v Indonésii. Tam prostřednictvím špinavé elektřiny z uhlí těží a zpracovává málo kvalitní nikl, ovšem v obrovském objemu. Plundruje přírodu, řeklo by se na Západě. Jenže Číňané, jemně řečeno, neberou ESG tak vážně jako Západ.

Inovace ve zpracování Číňanům umožňují kvanta niklu nízké jakosti přeměňovat v mnohem kvalitnější materii. Zaplavují jí svět, čímž činí nikl z jiných částí světa nekonkurenceschopný.

Pláčou nejen v BHP, ale třeba i ve Francii. Francouzi plánovali z Nové Kaledonie, své odříznuté tichomořské državy, učinit jedno ze světových center produkce niklu. Teď ale tamní doly musí Paříž za peníze daňových poplatníků sanovat. Neobstojí tváří v tvář právě čínské produkci v Indonésii.

Navíc ani nevychází sázka Západu na nikl v environmentálně šetrnější variantě. Výrobci elektrobaterií a elektroaut všude po světě nejsou ochotní platit za ni více; jsou spokojení s indonéským niklem, zpracovaným prostřednictvím špinavého uhlí.

Západní vlády, včetně nyní i té české, pak elektrovozy štědře zadotují, jakož tedy i baterie v nich, takže západní řidič elektrovozu často jezdí vlastně na špinavé čínské, přesněji indonéské uhlí, zatímco západní daňový poplatník mu na to nechtěně a z donucení přispívá. Tyto peníze končí v Indonésii a pak v Číně, která i díky tomu geopoliticky dále expanduje. Pozitivní dopad na globální životní prostředí samozřejmě žádný. 

Západní firmy si možná zlepší ESG skóre, ale jen proto, že přitom odevzdají trh třeba právě čínské konkurenci nebo že je musí sanovat často již tak předlužené vlády západních zemí typu Francie.    

Sečteno, podtrženo, čínské problémy, a nejen v oblasti nemovitostí, tamní ekonomiku nepoloží. Naopak, Západ ji stále potřebuje k další expanzi, i když geopoliticky jde o rizikovější podnikání než ještě před pár lety.

Západ z velké části Čínu potřebuje – a nahrává tak svému geopolitickému rivalovi, jak Čínu často častuje –, protože si svoji ekonomiku svazuje přísnými regulacemi a kritérii typu ESG, které však z globálního hlediska nic moc neřeší a naopak z nich těží ponejvíce právě Čína a potažmo celá Asie.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity Bank