Čerpadláři i obchody s potravinami si „mastí kapsu“, zneužívají inflace k navyšování marží

Čerpací stanice či supermarkety s potravinami. To jsou dvě místa kde si dnes Češi mohou být takřka stoprocentně jisti, že si na nich prodejce „mastí kapsu“. Nezbývá než nakupovat ještě obezřetněji než kdykoli v minulosti a dobře zvažovat, kde a za kolik nakoupit.

Čerpadláři zneužívají inflačního prostředí v tom smyslu, že si nechávají v kapse část peněz, které jim tam nechal stát snížením spotřební daně o 1,50 koruny na litr. Například v prvních dvou dnech po snížení spotřební daně, 1. a 2. června, pumpaři zlevnili benzín rozsahu odpovídajícím přenosu pouze 53 procent snížení daně do cen na totemech. Vzhledem k růstu cen ropy a velkoobchodních cen paliv tak lze předpokládat, že pumpaři přenesli nižší daň do cen jen ze zhruba šedesáti procent.

To odpovídá zkušenosti z Německa. Když tam roku 2020 přechodně snížili DPH z pohonných hmot, do cen na totemech se to přeneslo ze 40 až 80 procent, průměrně z 61 procent (příslušná studie zde).

Jestliže českou vládu snížení spotřební daně a návazně i nižší inkaso DPH, která se počítá ze základu poníženého právě o nižší spotřební daň, vyjde za čtyři měsíce, po něž má být v platnosti, na čtyři miliardy korun, je třeba počítat s tím, že kvůli zhruba jen 60procentnímu přenosu nižší daně do cen na totemech vláda „přihrává“ čerpadlářům 1,5 miliardy korun. Tím se ani ona pochopitelně chlubit nebude. Takže je možné, že proto raději bude tvrdit i to, že nadměrné marže nyní v rámci svého šetření u pump nezaznamenává. Všechno to ona – stejně jako čerpadláři – svede na růst cen ropy a velkoobchodně prodávaných paliv, případně na relativně slabou korunu vůči dolaru.

Co hůř, „kapsu si mastí“ nejen pumpy, ale i řetězce. S výjimkou jablek a vepřové kýty bez kosti za poslední rok zdražily všechny druhy základních potravin, které ČSÚ podrobně sleduje. To by nebylo nic překvapivého. V případě některých potravin ale dochází k tomu, že cena, za které je prodávají obchody, zejména řetězce, vzrostla dramaticky více než cena výrobní. Jedná se hlavně o kuře, máslo, vejce a mouku.

Například loni v dubnu prodávali chovatelé jatečná kuřata průměrně za 22,42 koruny za kilogram, letos v dubnu to již bylo za 23,92. To odpovídá navýšení o zhruba 6,7 procenta. Jenže na pultech obchodů zdražil kilogram kuřete kuchaného za stejnou dobu průměrně z 56,76 koruny na 68,34 koruny, tedy hned o 20,4 procenta.

Takový nepoměr je zarážející. Zatímco totiž chovatelé kuřat zdražili o 6,7 procenta, prodejci kuřat v obchodech více než třikrát tolik, o uvedených 20,4 procenta. Samozřejmě, zpracování kuřete žádá pracovní sílu a energie, které citelně zdražily. Jenže s rostoucími náklady se potýkají také sami chovatelé. Také oni čelí rostoucím cenám energií, lidské práce, ale také třeba krmiv.

Podobná situace nastává u másla. Výrobci másla jej mezi loňským a letošním dubnem zdražili o 31 procent, v obchodech však za stejnou dobu zdražilo o 37,7 procenta. Vejce podražila u jejich dodavatelů z řad farmářů o 16,2 procenta, v obchodech ale hned o 23,4 procenta. Na rozdíl od kuřat přitom v případě másla a vajec těžko vymýšlet, jakým významným zvláštním nákladům nad rámec těch, které registruje producent, čelí jejich prodejce. Vejce ani máslo netřeba „kuchat“ jako kuře.

A hladkou mouku dodávají její výrobci o 35,6 procenta dráže než loni v dunu, ale v obchodech se letos v dubnu prodávala hned o 63,2 procenta dráže, plyne z dat ČSÚ.

U zmíněných potravin je navýšení cen v obchodech tak markantně vyšší, než jaké je navýšení příslušných cen výrobních, že je namístě podezření, že prodejci, zejména řetězce, zneužívají napjaté atmosféry ve společnosti, obav z drahoty, a s odkazem na rapidní inflaci zdražují více, než by museli. Tak, že si zjevně navyšují své marže.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank