Dnešní nedožité 89. narozeniny Jiřího Stránského připomíná nové vydání jeho básnické sbírky Za plotem

Jediná sbírka poezie Jiřího Stránského obsahuje verše napsané převážně v 50. letech, kdy byl tehdy velmi mladý autor vězněn v politických lágrech. Jeho verše jsou jedinečným svědectvím o deformovaném a surovém světě za ostnatými dráty v temném období naší historie, ale zároveň jsou, stejně jako všechny jeho prozaické knihy, prodchnuty vírou a láskou. Jak sám autor říkal, je to výpověď prozaika, který se musel v určité situaci uchýlit k poezii, protože na to, co cítil a chtěl říct, už próza nestačila. Sbírka poprvé vyšla v roce 1999.

O její nové vydání právě v této době usilovala Klára Formanová, dcera Jiřího Stránského a správkyně jeho literární pozůstalosti. „Minulý rok náš táta a děda ‚poodešel‘ a v takové chvíli se s milovaným člověkem prolnete i s tím, co jste s ním prožili, a ještě nějak jinak.  V tátových básních je pro mne všechno, radost i smutek, krása i bolest, strach i štěstí a obrovská náruč lásky. Děkuji všem, kteří pomohli, aby tátova sbírka znovu vyšla a tobě, tati, za to, jaká je,“ říká Klára Formanová.

Jiří Stránský pocházel z pražské patricijské rodiny. Jeho otec, významný pražský advokát, byl za války vězněn v Osvětimi a pak znovu zatčen v roce 1948. V roce 1950 zatkli i Stránského bratra Jana. Sám Jiří musel opustit těsně před maturitou gymnázium, v roce 1952 byl rodině zkonfiskován dům a musela se vystěhovat z Prahy. Stihl jej tak osud potomka třídních nepřátel režimu, které bylo potřeba „zadupat do země”. V roce 1953 byl zatčen, obviněn ze špionáže a odsouzen za velezradu k osmiletému žaláři. Ve vězení se setkal i se spisovateli Františkem Křelinou, Josefem Knapem a Janem Zahradníčkem. Ve vězeňském táboře na Bytízu poznal Zdeňka Rotrekla i Karla Pecku. Právě Jan Zahradníček mu doporučil psát básně. „Řekl mi: ‚Uvědom si, že tady se hned nedostaneš k papíru a tužce, verše se vždycky pamatujou líp než próza‘,“ vzpomínal Jiří Stránský v roce 2015 u příležitosti scénického uvedení svých veršů v pražské Viole. První verše napsal po vážné nehodě v uranovém dole vězeňského areálu Bytíz. „Nesměl jsem rok fárat, šoupli mě nahoru na haldu a z toho jsem byl vedle, protože jsem viděl svobodu, kterou jsem neviděl pět let.“ 

Od Jiřího Stránského v nakladatelství Argo už vyšlo:

Štěstí (2019) https://argo.cz/knihy/stesti/
Štěstí napodruhé (2019) https://argo.cz/knihy/stesti-napodruhe/