Josef Klíma, Marek Epstein – Šarlatán: Životopisné drama inspirované filmovým příběhem vychází v knižní podobě

Jsou příběhy, které není třeba příliš dotvářet. Ten, který skutečně prožil český léčitel Jan Mikolášek (1883 – 1973), už dnes mnoho lidi v podstatě nezná. A přesto do jeho ordinace před druhou světovou válkou dojížděli zblízka i zdaleka osobnosti, jako byli ministři, filmové hvězdy i finanční magnáti. I když neměl žádné lékařské vzdělání, obraceli se na něj s důvěrou, že dokáže zjistit, jaký neduh je trápí, a hlavně jim vlastnoručně namíchanými bylinkami pomoci. A protože měl skvělé výsledky, pro rady si k němu chodili dokonce i mnozí doktoři z pražských nemocnic, kteří si nebyli jisti diagnózou.

Kým vlastně Jan Mikolášek doopravdy byl? Obdivuhodným léčitelem, kterého v něm viděli jeho pacienti, nebo naopak šarlatánem, za něhož ho v závěru života označil komunistický tisk…? Odkud se vzalo jeho léčitelské nadání? Dostal snad zázračný dar od pánaboha? Možná. Každopádně ale musel skoro celý svůj dospělý život bojovat – nejen s nacisty, kteří ho málem připravili o život, nejen s komunisty, kteří ho poslali později do vězení, ale hlavně s temným démonem uvnitř sebe sama…

Polská režisérka Agnieszka Holland použila život Jana Mikoláška jako předlohu k celovečernímu filmu, jehož scénář připravil Marek Epstein. Do knižní podoby tento příběh skvěle převedl Josef Klima.

Kdo byl Jan Mikolášek (1883 – 1973)

Vyučil se zahradníkem stejně jako jeho otec. Po studiích odešel do služeb kněžny Wurmbrand-Stuppachové a arcivévody Rainera do rakouského Himbergu. Zde se shodou okolností setkal s Valentinem Zeileisem, vyhlášeným lékařem provozujícím léčitelskou praxi. Bylo to moment, který ovlivnil celý jeho další život. Tím druhým bylo setkání se známou přírodní léčitelkou Josefou Mühlbacherovou, která uměla diagnostikovat choroby pouhým pohledem na moč pacientů. U Jana Mikoláška rozpoznala mimořádný talent k přírodnímu léčitelství a svoji metodu jej naučila.

Jeho prvními pacienty byli členové rodiny. Když dokázal pomoci i cizím lidem, začali ho pro jeho schopnosti stále častěji vyhledávat další zájemci. Postupem času se stal vyhlášeným léčitelem, nad jehož brilantními diagnostickými schopnostmi se pozastavovala řada vědeckých kapacit.

Jan Mikolášek dokázal uzdravit neuvěřitelné množství lidí a dalším alespoň pomohl zmírnit jejich utrpení. Jestliže zjistil, že na situaci nestačí (například když byla zapotřebí operace), zbytečně neriskoval a posílal pacienty k lékaři. Když však Ministerstvo zdravotnictví vyhlásilo po smrti Antonína Zápotockého (který byl Mikoláškovým prominentním pacientem a současně i ochráncem) boj proti šarlatánům, byl záhy označen za jednoho z těch nejhorších. Následovalo vykonstruované obvinění o krácení daní a při fingovaném soudním procesu v roce 1959 mu byl zkonfiskován veškerý majetek. On sám byl odsouzen na tři roky odnětí svobody nepodmíněně. Odvolal se a dostal ještě další dva roky navíc. Po návratu z vězení se léčitelství již nevěnoval. Zemřel v roce 1973 ve svých 84 letech.

Josef Klíma

Uznávaný investigativní novinář, spisovatel a televizní reportér. Spoluzaložil týdeník Reflex a televizní pořady Na vlastní oči, Soukromá dramata a Očima Josefa Klímy. Natočil stovky filmových reportáží, aktuálně působí na Televizi Seznam, kde má pořad Záhady Josefa Klímy. Jako spisovatel má za sebou desítky knih a scénářů. Vedle úvahových, esejistických či reportážních textů píše také detektivní romány a novely.

Marek Epstein

Scénárista, spisovatel, herec a režisér. Absolvent oboru scénáristika–dramaturgie na FAMU. Podle jeho scénářů byly natočeny filmy jako Václav, Klec, Roming či Šťastný smolař. Za své projekty obdržel řadu cen, včetně několika Českých lvů. Stále vice se prosazuje i jako spisovatel, kromě povídek a románů se věnuje i tvorbě pro děti (loni vydal třeba knihu pro děti Srabáček).

Josef Klíma, Marek Epstein: Šarlatán, vydává Kalibr, 232 stran, doporučená cena 299 Kč.

Foto: Petr Brodecký

Ukázka z knihy:

„Jan vstoupil do prvního z pokojů, které sloužily jako lůžkové oddělení. Kdyby sem přivezli někoho v bezvědomí a probudil se až tady, v první chvíli by vůbec nepoznal, že není v nemocnici, ale ve vile na okraji Jenštejna. Bílé zdi, bílé nemocniční postele, i sestra, která právě převlékala jednu z nich, měla klasický bílý čepec.

Pacienti, kteří leželi na třech ostatních lůžkách, už byli vzhůru. Otočili hlavy a uctivě Jana zdravili. I on měl na sobě bílý plášť a vždycky ho napadlo totéž: Do jaké míry mu důvěřují jako Janu Mikoláškovi a do jaké míry upínají svou naději do té bezvýznamné rekvizity, kterou si obléká, když je ošetřuje. A jestli by jednou přece jen neměl všechno změnit. Vymalovat pokoje nějakým veselým, barevným vzorem, vyměnit postele za pohodlné, s domáckými vyřezávanými čely, a bílý plášť za obyčejnou košili, nebo dokonce za svůj vytahaný, letitý svetr, ve kterém se cítí nejlíp.

Jenže věděl, že to nejde. A nejen proto, že by vědomě vysušil jeden z pramínků, ze kterých se skládá v duši prostého člověka důvěra a naděje. Prošel do druhého pokoje, kde ležela osamocená mladá žena, sestra klapala pantoflemi za ním.

„Jak jí je?“ zeptal se přes rameno.

„Horečka už klesla. Má teď sedmatřicet tři. Ráno snědla i polívku.„

Pokýval hlavou, odhrnul přikrývku i obklad, nacucaný tmavou tekutinou, a odhalil velkou hnisající jizvu na břiše.

„No vidíte, už je to lepší,„ usmál se na pacientku, která mu úsměv unaveně opětovala. Vrásky jí prohloubil boj s bolestí, který zjevně už delší dobu vedla. Zasténala, i když se Jan rány jenom jemně dotkl.

„Za tenhle žlučník by měl jít někdo sedět. Idiot s diplomem je pořád jen idiot,„ pokýval hlavou Jan a opatrně ránu zase zakryl. „Pokračujte s heřmánkem a kontryhelem,„ utrousil přes rameno k sestře, když vycházel z místnosti.„