Kapela ŠKWOR: Tváře smutnejch hrdinů nám otevírají novou cestu
První místo v žebříčku prodejnosti IFPI, obrovský zájem a nadšené reakce fanoušků i příznivé recenze hudebních kritiků – to jsou ve zkratce první dny po vydání nového alba Škwor Tváře smutnejch hrdinů, které vyšlo v pátek 6. listopadu. Desátá řadovka populární rockové party, jíž uvedl klip Už je to tak dávno, se zároveň – jako první album v historii kapely(!) – dočká své vinylové verze. Ta vyjde 11. prosince v limitované sérii, jejíž součástí bude speciální podpis karta signovaná všemi členy Škworu a download kód pro stažení MP3 verze alba zdarma. Předobjednat si tuto limitku je možné již nyní zde: www.supraphonline.cz/album/588043-tvare-smutnejch-hrdinu/lp Chystané LP a nové album jako takové jsou jedněmi z hlavních témat rozhovoru:
Vydali jste nové album, ale vraťme se nejdříve o dva roky zpět, k výročnímu koncertu ke 20 letům existence kapely ve vyprodané pražské O2 areně. Jak na to s odstupem času vzpomínáte?
Martin Pelc: S odstupem času vždycky všechno vypadá jinak. Dneska jsme už zapoměli na ten víc než rok příprav a stresu, kterej tomu předcházel. Pamatuju si, že zhruba od třetí nebo čtvrtý písničky ze mě spadlo obrovský napětí. V tu chvíli jsme už věděli, že tam to neskutečný množství lidí s náma je, a že už se nejspíš nic nepokazí. A i ten mejdan potom byl hodně dobrej J
Byl ten koncert pro Škwor zlomový i ve smyslu uvědomění si, že definitivně patříte mezi „největší“ české kapely, mezi těch nemnoho vyvolených umělců, kteří jsou schopni naplnit takovou obří halu?
Tomáš Kmec: To je fakt zákeřná otázka, protože kdybych řekl, že mě to netěší, tak bych hrozně lhal. Na druhou stranu je to věc, kterou jsem si vždycky hrozně přál, vlastně my všichni. Neskutečně si vážíme lidí, kteří to zažili s námi. Emoce tam byly samozřejmě obrovský, ale je potřeba si uvědomit, že jeden velkej koncert v historii kapely vlastně nic neznamená. Pro nás je důležitej každej koncert a je úplně jedno, kolik je tam lidí. O2 arena je tím pádem pro nás sice zdolaná meta, ale zároveň ušitej bič. Každej koncert musí bejt ten nejlepší a nebo je potřeba se o to alespoň pokusit!
Pojďme k nové desce Tváře smutnejch hrdinů. Je první, kterou se Škworem nahrával kytarista Martin Volák. Jak moc se na výsledku změna na kytarovém postu projevila?
Martin Pelc: Martin je progresivní kytarista, kterej se nám vždycky líbil. Dostal proto prostor, aby se mohl realizovat a celkovej sound Škwor oživit. Hodnocení je samozřejmě na posluchačích, ale Martin se k tomu postavil po svým a výsledek je za nás perfekní. Jeho styl hry nás hrozně baví, a je to člověk, kterej dokáže přenést tu energii i na koncerty.
Už minulé album Uzavřenej kruh znamenalo ve srovnání s předchozími nahrávkami jisté přitvrzení. Novinka jde v tomto směru ještě dál, třebaže stěžejním bodem samozřejmě i nadále zůstávají nosné melodické linky. Co za tím příklonem k ostřejšímu a agresivnějšímu zvuku vězí?
Tomáš Kmec: Hele, máme to asi jinak J Standardní model je, že čím je kapela starší, tak měkne. Jenomže takhle to z nás leze a neřešíme, jestli je to měkčí nebo tvrdší riff. Určitá část fanoušků bude nejspíš nadšená, že jsou na desce tvrdší skladby, ale to vůbec neznamená, že půjdeme do budoucna jenom touhle cestou. Musí to bavit hlavně nás.
Závěrečná skladba Zvedni hlavu je skoro až thrash metal. Chtěli jste si jejím prostřednictvím tak trochu zavzpomínat na vaše začátky?
Martin Volák: Já jsem sice thrash metalem odchovanej, ale tuhle skladbu bych do takový škatulky určitě nezařadil. Použili jsme tam hodně elektroniky a hlavně totálně melodickej refrén, takže možná by to pasovalo spíš do nějaký tvrdší odnože nu-metalu, ale na tom vůbec nezáleží. Mám rád technicky náročný riffy, Petr k tomu přinesl výbornej text a písnička byla na světě.
V čem vy sami spatřujete asi největší hudební odlišnost či odlišnosti od dosavadních nahrávek?
Tomáš Kmec: Byly časy, kdy jsme v touze po dokonalým produktu, řešili hodiny jedno cinknutí. Oproti tomu jsou na týhle desce pasáže, který zůstaly stejný z prvního náběru ze zkušebny. Použili jsme sice novější technologie, ale někdy vlastně skoro punkovým způsobem. Ani jsme nečekali, že to dopadne až takhle dobře, byl to pokus, který vyšel a otevřel nám novou cestu.
Po textové stránce deska působí, jak už její název napovídá, dost posmutněle a pramálo optimisticky, úplně na ní chybí nějaká tematicky přece jen odlečující píseň. Z čeho to pramení?
Petr Hrdlička: Píšu hlavně o tom, co mě se*e, takže to logicky nejsou moc veselý témata. J
Petře, které z těch nových textů, ty, jako jejich autor považuješ za stěžejní nebo nejvíc vypovídající o albu a tvém momentálním duševním rozpoložení?
Petr Hrdlička: Nemám žádnej mustr na texty a proto je každej psanej trochu jiným způsobem. Samozřejmě mě ovlivňujou věci, co se dějou kolem nás právě teď. Hodně je to slyšet ve skladbě Vteřina jediná.
V refrénu písně Už je to tak dávno figurují postavy Lemmyho a Johna Lennona. Proč zrovna oni?
Petr Hrdlička: Mötorhead jsem poslouchal už jako náctiletej. Lemmy byl prostě obrovská persóna a jestli někdo žil rock’n‘rollový život, tak to byl on! Lennon kromě toho, že byl geniální muzikat, byl i známej bojovník za mír a hodil se mi do textu, tak je tam taky J
Tohle album jako vůbec první nahrávka Škworu vyjde i na vinylu. Co to pro vás znamená? Máte rádi klasické LP desky?
Martin Pelc: Je to hrozně zvláštní pocit, protože jsme generace, pro kterou ještě bylo elpíčko naprosto normální věc. Já se kdysi při stěhování všech desek zbavil a dneska toho lituju, takže tahle deska bude základní kámen mojí nový sbírky
Většina letošního roku byla a je ve znamení buď nemožnosti vůbec koncertovat, anebo hraní jen za omezených podmínek. Jak jste se s touto situací vypořádali vy? A co když tato nestandardní situace bude trvat ještě hodně dlouho, jste na to připravení?
Martin Pelc: Je to naprosto extrémní situace a připravenej na to nebyl nikdo. V určitý chvíli nám to paradoxně vlastně trochu pomohlo, protože jsme měli víc času na práci ve studiu, ale z dlouhodobýho hlediska je to pro muzikanty úplně likvidační. Nejsme ale z těch, kteří by fňukali v médiích. Každej máme dvě zdravý ruce…uživíme se.
Foto: Ondřej Pýcha
