Kdo chce porazit inflaci a vadí mu drahé pohonné hmoty, ten investuje do akcií firem Orlen či MOL
Slýcháme dnes často, že investování do akcií chrání před rapidní inflací, jakou právě zažíváme. Není to ale tak docela pravda. Jedna z mezinárodně nejvíce stahovaných odborných ekonomických studií posledních dvanácti měsíců, „Nejlepší strategie do inflačních časů“, vychází z amerických, britských a japonských dat za poslední takřka století. Tým autorů – zastoupeni jsou akademici i praktičtí ekonomové – v ní hledá odpověď právě na to, jak v době vysokého růstu cen investovat tak, aby výnos investice předčil tempo inflace. Bohužel, akciové investování rapidní inflaci zpravidla nepřebíjí.
Výjimku potvrzující pravidlo představují energetické akcie. Zatímco akcie všech ostatních odvětví (banky, maloobchod, technologie, automobilky, průmysl, zdravotní péče,…) za citelnou inflací v historickém ohlédnutí zaostávají, energetické tituly ji alespoň mírně překonávají. Konkrétně ve Spojených státech představuje jejich nadinflační zhodnocení během období rapidního růstu cen, jakým byla třeba druhá světová válka nebo ropné šoky 70. let, průměrně jedno procento. Inflaci tedy energetické tituly přebíjí jen tak tak, ale alespoň to. Vždyť akcie všech dalších odvětví a sektorů s citelnou inflací prohrávají.
Stěžejním důvodem, proč se energetickým titulům v době rapidní inflace poměrně dobře vede – alespoň tedy tak, že s ní zhruba drží krok – je fakt, že růst cen právě energií bývá klíčovým zdrojem takové rapidní inflace. Ostatně, zrovna v současnosti to sledujeme v přímém přenosu. Pár příkladů za všechny. Prudce zdražující zemní plyn už od loňska vyhání nahoru inflaci napříč Evropou. Zdražuje elektřina, jejíž podstatná část se z plynu v Evropě vyrábí. A zdražují také například hnojiva, tedy i zemědělská produkce nebo z ní vyrobené potraviny. To proto, že plyn slouží i při výrobě hnojiv. Růst cen zemního plynu chodívá ruku v ruce s růstem cen ropy, a tedy pohonných hmot. Takže stoupá cena paliv a třeba i toho, za kolik jsou již zdražené zmíněné potraviny rozváženy a distribuovány.
Investovat tedy během rapidní inflace do energetických titulů není špatný nápad. Ještě lepší pochopitelně je do nich investovat už před nástupem oné rapidní inflace. Ale vůbec nejlepší je před nástupem rapidní inflace investovat přímo do energií. Tedy nikoli do energetických titulů, ale do energií jako takových. Třeba do ropy nebo plynu. A vlastně do surovin obecně. I u některých českých makléřských společností si může kdokoli z běžných smrtelníků koupit třeba termínové kontrakty na ropu či plyn. Nebo na suroviny typu mědi nebo zemědělských produktů, jaké představuje pšenice, káva nebo bavlna.
Právě suroviny, resp. termínové kontrakty na ně představují v historickém ohlédnutí vůbec nejlepší způsob, jak se rychlé inflaci bránit. Třeba měď poráží rapidní inflaci o skoro 20 procent, ropa a ropné produkty, jako je topný olej, dokonce o více než 40 procent.
Proč se o tolik lépe daří samotným energiím (a surovinám obecně), resp. příslušným termínovým kontraktům na ně, než akciím energetických firem? Energetické firmy sice těží z růstu cen energií, zároveň se ale v témže období často potýkají třeba se mzdovou inflací, tedy s nutností citelně navyšovat personální a mzdové náklady. To jim zisk z dražších energií zase nahlodává. Firmy z energetické branže také často musí soustřeďovat svůj byznys v geopoliticky třaskavější oblasti či jej na ni alespoň navázat. Zrádnost takového navázání nyní opět sledujeme v přímém přenosu, kdy se kvůli sankcím z Ruska se ztrátou stahují četné západní energetické firmy. Třetím důvodem je to, že energetické firmy používají zajišťovací strategie. Ty tlumí nepříznivý dopad na ziskovost (a tedy i ziskovost v přepočtu na akcii) v době propadu cen energií, ale v logice určité nutné symetrie zároveň také tlumí příznivý dopad na ziskovost v době růstu cen energií.
Jedním z vůbec nejlepších způsobů vůbec, jak se v současnosti bránit rapidní inflaci – a jak ji dokonce vysoce překonávat – je tedy investovat do portfolia složeného z termínových kontraktů na energie typu ropy Brent či zemního plynu nebo na suroviny typu mědi. Případně lze do tohoto portfolia přibrat akcie těch energetických firem, jimž současné geopolitické dění mimořádně svědčí. Takovou je třeba maďarský petrochemický podnik MOL nebo jeho polský protějšek PKN Orlen.
MOL, druhý největší provozovatel čerpacích stanic v ČR, minulý týden oznámil, že nezveřejní svoji rafinační marži za měsíc duben. Zřejmě by byla opět rekordní či poblíž březnového rekordu, takže by MOL měl kvůli tomu negativní publicitu. Rekordní marže je totiž především výsledkem rafinace výrazně zlevněné ruské ropy. Ropné produkty, jako je benzin či nafta, se pak ovšem ve středoevropském regionu, kde MOL působí, prodávají za ceny, které žádnou slevu vstupní suroviny neodrážejí. MOL takto svoji rafinační marži zatajuje poprvé od roku 2012, kdy s jejím zveřejňováním začal.
V březnu přitom rafinační marže MOL činila 33,70 dolaru na barel, a byla tak historicky nejvyšší, na zhruba desetinásobku únorové úrovně, tedy úrovně platné ještě před zahájením ruské invaze na Ukrajinu. Podniku MOL tedy ekonomické dopady války nebývale svědčí. Jeho akcie na budapešťské burze v letošním roce zhodnocují o skoro 20 procent, zatímco burza jako celek se propadá o 16 procent (měřeno jejím hlavním indexem BUX). Společnosti MOL se takto vysoce nadmíru daří i přesto, že premiér Viktor Orbán už od loňského listopadu nechává zastropovat ceny pohonných hmot v Maďarsku na úrovni v přepočtu jen lehce přesahující 30 korun za litr. Zpracovávání extrémně zlevněné ruské ropy Ural, zlevněné v důsledku sankcí, a prodej produktů z ní za západní ceny, jež žádnou slevu nereflektují, zkrátka vytváří podniku MOL finanční polštář. Vždyť daný byznys s ruskou ropou mu podle analytiků ze skupin Erste Bank vydělává v přepočtu až 260 milionů korun denně hrubého zisku.
Podobně je na tom také polský PKN Orlen, největší provozovatel čerpacích stanic v Česku. Za celé první letošní čtvrtletí byly marže Orlenu na trojnásobku běžných hodnot ještě z doby před pandemií. Na jediný barel dosahoval Orlen během prvních tří měsíců letošního roku rafinační marže 18,30 dolaru. Agentura Bloomberg takovouto marži označuje doslova za „ohromující“. V přepočtu podle průměrného kurzu koruny k dolaru v prvním letošním čtvrtletí (21,99 koruny za dolar) se jedná o zhruba 402 korun. Orlen tak v první čtvrtletím vykázal rafinační marži zhruba 2,50 Kč na každý litr zpracované ropy, zatímco v běžných časech to je zhruba 80 haléřů.
Jinými slovy, čeští řidiči jezdí na extrémně zlevněnou ruskou ropu, ale platí západní ceny, tedy jako by na žádnou zlevněnou ropu nejezdili. A podobně řidiči v některých okolních zemích. Takže pro Orbánův režim je pak snazší držet ceny pohonných hmot v Maďarsku zastropované. Pro MOL to sice znamená ztrátu, ale tu si více než vykompenzuje, i v Česku, právě prodejem produktů z levné ruské ropy za západní cenu. Orbán si tak kupuje hlasy maďarských voličů za peníze českých řidičů. I proto byl v nedávných volbách znovuzvolený. Není se tedy co divit, že nyní už MOL svoji marži raději nezveřejňuje.
Nebýt války na Ukrajině, ani MOL, ani Orlen by nikdy tak extrémního nárůstu rafinační marže nedosáhly. Můžeme si o tom myslet mnohé. Každopádně z hlediska možného akciového investování do těchto firem je podstatná zpráva, že za rok touto dobou by měla být cena akcie obou podniků i z výše nastíněných důvodů ještě citelně výše než dnes. Dvanáctiměsíční cílová cena je podle analytiků oslovených agenturou Bloomberg v případě MOL o 17 procent výše nad cenou nynější, v případě Orlenu dokonce o 24 procent výše. V průměru za obě společnosti jde o více než 20procentní zhodnocení. Takové zhodnocení samo o sobě by tedy i po zohlednění kursových výkyvů umožnilo překonat inflaci vyhlíženou pro příštích dvanáct měsíců v České republice.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
Hlavní ekonom, Trinity Bank
