Knižní tip: Milan Švankmajer – Petr Vok z Rožmberka
Petr Vok patří k nejvýraznějším a z dnešního pohledu také k nejrozporuplnějším postavám české historie 16. a počátku 17. století. Poslední z mocného rodu Rožmberků býval po léta poněkud černobíle vnímán především jako zhýralý milovník přepychu, vína a žen. Monografie Milana Švankmajera, nazvaná jednoduše Petr Vok z Rožmberka, jeho portrétu přidává mnohem reálnější a barevnější obrysy. Zabývá se Vokovými motivy náboženskými, politickými, finančními i osobními a ukazuje jej v odlišné, velmi zajímavé perspektivě.
„Kniha upravuje naši představu o Petru Vokovi, kterou máme zažitou například z filmového zpracování s Milošem Kopeckým v hlavní roli. Filmová interpretace ho prezentuje jako bonvivána a opilce, ve skutečnosti však Petr Vok ušetřil spoustu životů, držel opozici proti císaři. Byl to dobrý a tvrdý hospodář, který podporoval Jednotu bratrskou. Kniha je populárně-naučná a velmi čtivě napsaná. Potěší nejen všechny milovníky Rožmberků,“ konstatuje Petr Himmel, majitel nakladatelství Garamond, které pozoruhodnou publikaci vydává.
Monografie Petr Vok z Rožmberka vyšla poprvé v 80. letech 20. století pod autorským pseudonymem Anežka Svobodová, neboť její autor, historik Milan Švankmajer, nemohl z politických důvodů oficiálně publikovat. Kniha tehdy zaznamenala poměrně velký ohlas. Čtenáři ocenili především poutavé zpracování nepříliš známých informací o této historické osobnosti, navíc v kontextu obecného politického vývoje v Čechách, což mnohé navnadilo k hlubšímu studiu našich dějin… A podobně inspirativní podněty nabízí Švankmajerův text i dnes.
Český historik Milan Švankmajer (1928–2003) se specializoval na ruské novověké dějiny, napsal například díla Dějiny Ruska, Kateřina II. – lesk a bída impéria či Petr I. – zrození impéria. Působil jako vědecký pracovník, začátkem normalizace byl z politických důvodů propuštěn. Poté pracoval v knihovně, po roce 1989 vedl Ústav dějin střední a východní Evropy a i v důchodovém věku přednášel.
Ukázka z knihy:
Lidové pověsti je dovoleno mnohé – vystupují v ní víly, sudičky a různá zjevení. Proč by si tedy nemohla po svém upravit obraz konkrétní historické osobnosti? Ostatně v lidovém prostředí se o Petru Vokovi nemuselo vědět to, co se o něm říkalo u dvora císaře Rudolfa II. – že je „nemírný v pití vína“, „zhýralý milovník přepychu“ a nenapravitelný „kacíř“ (jak hlásil z Prahy papežský nuncius). Dokonce byl prý i bezohledný, náladový a krutý (jak o něm píše historik Ant. Gindely).
Kde máme hledat pravdu? Probíráme-li to vše, co bylo od jeho smrti o něm napsáno – od pěkné Březanovy kroniky a Bohuslava Balbína (který se zabýval dějinami Rožmberků a ujišťoval, že se sám dvakrát setkal s Bílou paní) až po naše dny – dostaneme portrét opravdu velmi rozporný. Jisto je tolik, že Petr Vok z Rožmberka jako by teprve v běhu věků vystupoval do popředí a byl spíše srozumitelnější potomkům než svým současníkům. A právě o tento spor minulosti s dneškem tu jde.
Nakladatelství Garamond: www.e-garamond.cz
