KOLOTOČ Jakuba Janovského v galerii Jilská 14

Kresebné a malířské dílo Jakuba Janovského vykazuje od svých začátků svébytné introspektivní rysy. Bylo-li nejprve založeno na ostré konfrontaci mezi jedincem a okolím, je autorova práce posledních let rozpracováním a rozložením této prvotní konfliktnosti do pozvolnějších narativů a do obecných poloh kolektivní paměti. Autorovi jde čím dál tím více o vzájemné dorozumění, o sdílení zásadních životních prožitků a o reflexi dobového prostředí, které společně přispívaly k formování širšího generačního pocitu.

S tím souvisí také proměna výrazových prostředků, kterou lze u autora poslední dobou zaznamenat. Současné práce jsou více formálně usazeny do technik malby, kresby (smalt) a koláže, aby se výrazově prohloubily a aby vyzněly subtilnější výrazové nuance týkající se deklarované nejednoznačnosti obsahu. Generační pocit je totiž z povahy věci rozporuplný, proto je nutné, aby byl podchycen analogicky, tj. jinotajně. Prostor pro ambivalenci je u Jakuba Janovského nyní základním konstitučním principem, který je rozvíjen komplementárně i prostřednictvím pohyblivého obrazu.

Výstava nazvaná KOLOTOČ odkazuje k prostředí panelového sídliště, k prefabrikované kultuře životního stylu poslední fáze reálného socialismu. Společnost se tehdy octla se svým hroutícím se hospodářstvím v jakémsi osudovém zacyklení. Panelová sídliště budovaná narychlo z průmyslově vyráběných, nekvalitních prefabrikátů reprezentují dodnes tuto dobu prohlubující se krize. Na jednu stranu byla sídliště svou občanskou vybaveností stále ještě výrazem určitého, i když často pokulhávajícího „společenského komfortu“, na straně druhé generovala celou řadu anomálií, které se propisovaly především do hierarchie městských ghet, komunit a mezilidských vztahů.

Jakub Janovský vstupuje do tohoto tématu prostřednictvím „vzpomínky na dětství“, jehož kontury se vynořují z nejednoznačné selektivní paměti. Jsou to zdánlivě „světlá místa“ podprahově sdílené melancholie, která se ale často překlápí v místa tajuplných iniciací nekompromisně formujících křehkou dětskou duši. Jed společenského pokrytectví a nespokojenosti dosahuje až sem, do (dnes) opuštěných míst dětských her, která byla často jediným útočištěm před nejistotou a osaměním. Útěk do davu podobně zvlčilých dětí sídliště měl v sobě celospolečenskou strategii maskování a rozpouštění individuality.

Homogenní svět kolektivních forem od počátku tlumí dětskou vnímavost, která si hledá alespoň nepatrné projevy rezistence. Je to zakletý svět mechanického opakování, v němž se měly vymazat generační i sociální rozdíly a všichni měli „žít“ přibližně to samé, bez možnosti se rozhodnout. Utopie, ke které naštěstí nedošlo. Zbyly po ní pouze přízračné relikty transparentní, převrstvené minulosti, které dodnes varují před totalitou a zároveň fascinují tím, jak promlouvají o jedinečném čase dětství, jež se vždy prosadí navzdory době, o dětství, které je schopno se zabydlet i v nehostinném, vyprahlém prostředí a přivlastnit si ho prostřednictvím přirozené vitality.

Autorská výpověď Jakuba Janovského je svědectvím poslední generace narozené ještě v totalitním Československu, která má kdesi v podvědomí uloženu primární citlivosti vůči společenským proměnám a deformacím. Video s prázdným kolotočem, který se zvolna roztáčí a zase zastavuje je doslova mystickou situací, která může odkazovat na cyklicky se opakující „mlýn času“ a s ním i na inverzitu dějin. Cosi varujícího, neustále přítomného, jako by viselo ve vzduchu. Cosi na způsob barokního mementa mori uprostřed otevřené krajiny.

Kurátor Petr Vaňous

Galerie Jilská 14, Jilská 14, 110 00 Staré Město. Výstava probíhá od 15.9. do 30.10.2021.