Kurátorka René Mužíková získala ocenění Mezinárodní asociace sběratelů umění
René Mužíková zastupuje mnoho současných umělců, pořádá výstavy u nás i v zahraničí, aktuálně v Berlíně obdržela mezinárodní ocenění za přínos v oblasti umění.
René, začněme tím aktuálním. Nedávno jste byla oceněna Mezinárodní asociací sběratelů umění za váš přínos v oblasti umění. Můžete o tom říct víc?
Abych byla upřímná, já o těchto věcech moc mluvit neumím. Celkově, o osobních věcech mluvit neumím. Jsem z toho totiž vždy v rozpacích. Jsem zvyklá mluvit obdivně o druhých, kterých si vážím. Když jde o to pochválit sebe, lehce panikařím. Beru to tak, že mám tu čest pracovat s těmi nejlepšími a pro ty nejlepší a tu cenu mám pak tedy díky nim. Nebýt toho, co umí oni, neměla bych co vystavovat, jsem vděčná.
Co je to za cenu?
Jde o cenu od asociace, s níž spolupracuji a kurátorsky se podílím na soukromých výstavách a prezentacích. Vybírám díla, uvádím expozice, přednáším, komunikuji se sběrateli a galeristy. Je to ocenění desetileté spolupráce, přebírala jsem jej v polovině listopadu v Berlíně a těší mě to.
Kde všude jste dělala výstavy a kam se chystáte?
Jeden z nejkrásnějších zážitků ve světě, to byla výstava v New Orleans. Vystavila jsem výběr ze dvou soukromých sbírek a byly to opravdu skvosty a velká jména. Několikrát jsem byla v Japonsku, ale necítila jsem se tam úplně nejlíp. Krásné akce byly v Moskvě, Petrohradu. Svéráznou výstavu jsem zažila v Kazani. Ráda vzpomínám na New York, který mám opět v kalendáři. San Francisco, Atlanta, Kalifornie, a pak komplet Evropa. Za těch deset let toho bylo poměrně dost. Příští rok mě v rámci výstav pro Asociaci čeká asi Budapešť, Londýn a Paříž.
Kdo jsou umělci, které zastupujete?
Jde o známe současné autory: Tomáši Jetelovi, Kláře Sedlo, Danu Trantinovi, Romanovi Frantovi, Jaroslavu Valečkovi, Vladimíru Franzovi, Lukáši Miffkovi, MICLovi, Karlovi Štědrému, Jakubovi Berdychovi. Objevila jsem výtvarný talent v Janu Homolovi z kapely Wohnout.
V Pasáži českého designu, se kterou spolupracuji, jako umělecká kurátorka jsem vytvořila v době kovidu projekt ARTVARIUM. V době covidu byla PČD jediné místo, kam diváci mohli přijít na výstavu. Díky za tu možnost týmu: Štěpánce Zinkaizlové a Hance Homolkové, která zde má i oblíbenou kavárnu Art-N-Coffee, kde děláme pravidelně výstavy umělců z Artvaria.
Intenzivně spolupracujete se dvěma autory, malířkou Klárou Sedlo a kytaristou kapely Wohnout, Janem Homolou máte projekt Art332. Jaké to je?
Úžasné, jinak bych to nedělala. (smích) Klára je nejen skvělá česká malířka, která bude jednou výtvarnou legendou, ale taky moje nejlepší kamarádka. Je důležité, že jsme si takhle blízké, myslím, že na výstavách a komentovaných prohlídkách je pak hodně vidět, když kurátor svého autora perfektně zná. S Honzou je to maximální jízda a absolutní souhra. Jsem hrdá na to, že jsem ho objevila pro výtvarný svět, a že maluje, jak on s oblibou říká: Kvůli mně. Ale vím, že ho to baví. Art332 je o zábavě. My umění vnímáme hodně po svém, máme stejný smysl pro humor a bláznivé nápady. Máme za sebou už asi šedesát výstav, ale není to “pouze” o obrazech, protože Honza je multimediální talent, takže stále něco vymýšlíme a realizujeme.
S Klárou a Honzou jste dokonce natočili alternativní, krátkometrážní film Lachout, je to tak a o čem je?
Ano. Je to záznam jednoho snu, z něhož vznikl scénář a natočilo se to. S Klárou jsme ho napsaly během noci a Honza se ujal všeho technického, chvílemi strašně klel, ale to on dělá vždycky. Když u procesu nezuří, nebyl by to on. (Smích). Velký dík patří i Davidovi Matáskovi, který nám z kamarádství zahrál jednu ze zásadních postav. Myslím, že se to celé povedlo. Alespoň my jsme s výsledkem spokojeni a ohlasy diváků jsou fajn a těší nás to.
