Maďarsko, země památek, lázní a dobrého vína. Díl I.

Maďarsko má vzhledem k pandemii v současné době zavřené hranice, cestování po něm ale stojí za to. Když je s někým těžká domluva, říká se, že je to jako mluvit s Maďarem. Je to proto, že maďarština je pro ostatní Evropany zcela nesrozumitelný jazyk.  Maďarsko je nejen země léčivých lázní, ale nachází se zde množství historických míst a památek.  

Szigliget je zřícenina hradu na kopci nad stejnojmenným maďarským městem na břehu Balatonu. Hrad byl postaven pannonhalmským benediktinským opatstvím v roce 1262. Hrad chránil uherské hranice s osmanskou říší, zažil mnoho tureckých nájezdů, ale ani jeden z nich nebyl úspěšný. V roce 1702 byl na rozkaz císaře Leopolda zničen, postupně kameny rozebrali zdejší obyvatelé. V letech 1931, 1953 a 1965–1966 byl opraven.  Jedná se o dvojhrad, spodní hrad s rondelem sloužil jako hlavní pevnost.

Národní park Hortobágy je největší a nejstarší národní park v Maďarsku. Je pojmenován po obci Hortobágy, která v blízkosti národního parku leží. Leží na východě Maďarska mezi městy Miskolc a Debrecín. Jeho hlavní součástí je step (pusta) při toku řeky Tisy. Byl založen v roce 1973, zaujímá plochu 801,35 km² a jeho podstatná část je od roku 1999 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Kromě kulturní krajiny pusty jsou předmětem ochrany i mokřady, rybníky, rašeliniště a část jezera Tisza-tó.

Park je domovem několika ohrožených druhů živočichů. V mokřadech a vodních stanovištích bylo zjištěno více než 330 druhů ptáků. Jako hospodářská zvířata tady správa národního parku chová maďarské ovce a maďarského stepního skota. Obě plemena patří ke genovým rezervám Maďarska

Szentendre je město v Pešťské župě, několik kilometrů severně od Budapešti. V roce 2005 zde žilo necelých 24 000 obyvatel. Szentendre je jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů v Maďarsku a turistika je jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmů města. Město je známé také tím, že do začátku druhé světové války bylo významnou uměleckou kolonií.

Ve středověku spadala tato oblast pod biskupství ve Veszprému a za Karla Roberta z Anjou roku 1318 se stala královským zbožím. V 15. století se zde začínali usazovat ti přistěhovalci z Balkánu, kteří odmítali žít pod tureckou nadvládou. Turci však roku 1541 dobyli nedaleký Budín a součástí Osmanské říše se stalo i Szentendre. V té době již bylo Szentendre srbsko-dalmatinsko-řeckým městem. Po roce 1684, kdy Turci odtáhli, došlo k oživení místní ekonomiky a byly stavěny školy a kostely. Kvetoucí město ale zasáhla ohromná povodeň roku 1838. O povodni se psaly knihy (Mór Jókai) a stavěly se jí pomníky. Roku 1888 sem byla zavedena železnice. Mezi světovými válkami se Szentendre stalo cílem mnoha umělců, kterým se Budapešť zdála být příliš hlučná a nenacházeli tam tvůrčí klid. Vznikla zde plodná umělecká komunita. Dnes se městečkem valí každý den tisíce turistů.

Rybářská bašta je neogotická a místy neorománská stavba v Budapešti. Bašta se nachází v Budíně, na pravém břehu Dunaje na Hradním vrchu Várhegy. Bašta byla navržena architektem Frigyes Schulekem a postavena v letech 1895-1902. Rekonstrukční práce po druhé světové válce vedl jeho syn János Schulek. V blízkosti stavby stojí jezdecká socha svatého Štěpána (Szt. István), novogotický tzv. Matyášův chrám zasvěcený Panně Marii a hotel Hilton.

Visegrádský hrad. V dobách existence římské říše byla oblast dnešního Visegrádu severní hranicí impéria, navíc těžce zkoušenou útoky různých germánských i jiných kmenů, v té době proto Římané na skalní vyvýšenině postavili pevnost. V dobách středověkého uherského království se Visegrád k roku 1009 připomíná jako župní sídlo. Po mongolských nájezdech nechal v 50. letech 13. století král Béla IV. zbudovat mohutný hrad (dnes Horní hrad), na který se roku 1323 se dvorem přestěhoval král Karel Robert z Anjou. S tímto hradem byla později novými hradbami s věžemi spojena i starší obytná věž  zvaná „Šalomounova“ a vznikl tak tzv. Dolní hrad.

Poblíž hradu vystavěl Karel Robert královský palác, jeho synem Ludvíkem a později Zikmundem Lucemburským mohutně přestavěný a rozšířený. Tento palác (dnes Královský palác) přestavěl mezi lety 1476–84 i král Matyáš Korvín v pozdněgotickém stylu, ale v detailech už vyzdobeném italskými umělci renesančně. Turci ho při svém útoku v roce 1544 pobořili tak, že na konci 18. století už po něm nad zemí nebylo stopy.

Zdroj: archiv a wiki
Foto: Petr Brodecký