Miroslav Graclík: Rozhovory Trochu jinak. Žádná tabu a třinácté komnaty zpovídaných

Rozhovory Trochu jinak s 20 osobnostmi, které jdou až na dřeň. Velmi otevřené rozhovory s předními osobnostmi především české kulturní scény, ale nechybí i několik »výletů« na Slovensko, do Německa či do Ameriky. Spisovatel Miroslav Graclík v nich nezná žádná tabu a ptá se i na třinácté komnaty zpovídaných, kteří mu upřímně a bez sebecenzury odpovídají. Většinu osobností do knihy nafotil Václav Nekvapil.

Těšit se například můžete na Evu Hudečkovou, Vítězslava Vávru, Rolfa Hoppeho (král z filmu Tři oříšky pro Popelku), Mariana Labuda, Jaromíra Mayera, Kima Collinse, který byl na konci osmdesátých let hvězdou skupiny Kroky Františka Janečka, Jiřího Krytináře, Achillease Michailidise z legendárního tria Achill – Zachar – Bolek, duo Josef & Lucie, které zpívá jako Karel Gott a Iveta Bartošová, Ronyho Martona, Marcelu Královou, Ondřeje Suchého, Pavla Nohu, Gabrielu Vránovou či Vladimíra Brabce.

Ukázky z rozhovorů: 

Eva Hudečková: 

V polovině osmdesátých let jste se rozhodla herectví opustit. Opravdu to bylo jen kvůli několika vystřiženým scénám s vámi v seriálu Sanitka?

To byl poslední impuls. Jako když po mnoha letech složitého soužití podáte žádost o rozvod, s někým, koho stále milujete, ale působí vám tolik bolesti, že už s ním nemůžete být.

Jak dlouho vám ještě chodily nabídky na natáčení a vy jste je odmítala?

Koncem osmdesátých let jsem dostala nabídku ze Švýcarska na film s ženskou tématikou, z Německa na válečné drama, vybral si mě taky režisér z Ruska. Navrhla jsem mu Janu Březinovou, myslím, že to pak dělala. V Čechách mě chtěl obsadit Václav Vorlíček, Jirka Pomeje, Filip Renč, měla jsem hrát v pokračování Sanitky. Ale žádnou výzvu jsem nepřijala, už jsem pobývala na jiné planetě, netíhla jsem ke kameře, ale k psacímu stolu.

V roce 1976 jste se při natáčení hudební komedie Sedm pater pro tisíce přání seznámila s houslovým virtuózem Václavem Hudečkem. Byla to láska na první pohled?

Eva a Václav Hudečkovi, zásnuby Japonsko 1976

Signály od první chvíle naznačovaly, že jde o mimořádnou situaci. Láska jako trám, žádné bezhlavé třeštění. Oba jsme si prožili své, přistupovali jsme k ní citlivě a solidně. Od prvního dne se prohlubovala, věřili jsme si a lnuli k sobě, nacházeli v sobě podobnosti jako dvojčata. Stejný přístup k lidem, k umění i ke světu nás naplňoval mírem a blažeností, že si rozumíme a chápeme se. Bylo požehnáním se potkat. Dávali jsme si záležet, aby náš vztah měl trvalou hodnotu.

Kdo koho sbalil, kdo udělal ten první krok?

Bylo to společné souznění, jako když orchestr začne hrát jako jeden muž.

Hned následující rok, jste se vzali, to byl docela fofr, ne?

Nebylo proč to oddalovat. Nekalkulovali jsme. Naslouchali jsme naší společné duši a ta věděla, co máme dělat.

Co vás na něm nejvíc zaujalo, čím si vás získal?

Laskavostí, inteligencí, odpovědností, ryzí poctivostí. Neměl sebestředné hvězdné manýry, ač byl superstar světového věhlasu, nechoval se jako zpychlý zbohatlík. Znal hodnotu peněz, měl je poctivě vydělané. Za žádnou cenu by neudělal levotu.

Byla jste tenkrát už známá a populární herečka. Proč jste se rozhodla neponechat si své zavedené jméno Trejtnarová a vzít si i jako herečka manželovo příjmení Hudečková?

Líbilo se mi příjmení mého muže. Je veselé a plné hudby. Dočetla jsem se, že původ jména Trejtnar pochází z Trautenberka, tedy z Krakonoše. Nic proti tomu, Pán hor je skvělá značka, ale víc se mi zamlouvala představa, že jsem stvořena z notiček.

Václav Hudeček byl tenkrát velmi populární, a navíc hezký chlap a sympaťák, takže se kolem něj musela točit velká spousta fanynek, žárlila jste na něj?

Samozřejmě se rád podíval na hezkou slečnu, vylekalo by mě, kdyby ne. Krása je od toho, aby se líbila. Můj muž mi ale nedal důvod, abych za tím hledala něco víc.

Zažila jste nějaké útoky jeho fanynek, kterým se určitě nelíbilo, že jste ho »ulovila« a on už není volný?

Pár takových se našlo, sice to skrývaly, ale vždycky se něčím prozradily. Brala jsem je jako zraněné bytosti, živily v sobě pocit, že jsem jim ublížila. Ženy jsou zvláštní, nevinné sokyni nemohou přijít na jméno a ušetří muže, jenž je odmítl. Nevím, že by mi některá z nich záměrně vyvedla něco zlého, spíš jsem to schytala od jejich matky, či otce. Netušila jsem, jaká nevraživost a zášť může vzejít z rodičovské lásky.

Letos slavíte pětačtyřicet let společného života. Jaký je váš recept na tak dlouhé a šťastné manželství?

Láska, obětavost, společné zájmy a smích.

Marcela Králová: 

Na festivalech jsi zářila, ale přitom se nikdy masově neprosadila. Proč jsi nešla do stáje vlivných producentů jako byl Štaidl, Vágner nebo Janeček? Nedostala jsi nabídku?

Marcela Králová

Karel Vágner ani František Janeček nejsou moje krevní skupina. Vždycky jsem uznávala spíš ty hodnoty, tedy hudbu a zpěv. Nechtěla jsem prodávat stehna, ale kvalitu. Taky mi říkali, že nejsem hezká. Jirkovi z toho málem praskl vřed. To bylo v tom roce 1981. Chodil nabízet mé písničky a občas se to podařilo, třeba jsem něco natočila v televizi. Občas nám poradil manžel Petry Janů Míša Zelenka, který jí dělal manažera a byl schopný. Proto byla Petra Janů v televizi. My jsme se s nimi stýkali, navštěvovali se a měli od nich první video. Petra Janů byla tehdy prima holka. Na rozdíl od jiných byla fajn. 

S mužem Jiřím Špidrou jste byli spolu nejen v soukromí, ale po celou tvou kariéru tvořili i umělecký tandem, přitom okolo muzikantů se vždy točí spousta fanynek a zpěvačkám nadbíhají ctitelé. Jak jste tyhle věci ustáli, když jste byli mladí, byli jste si někdy nevěrní?

Myslím, že jsme si nebyli nevěrní. O Jirkovi to nemůžu tvrdit stoprocentně a já jsem nějaký výkyv měla, ale nebylo to nic vážného.

Ano?

Když jsem se dostala někam bez něj, tak jsem měla nějaký úlet. Bylo to asi tak dvakrát. A bylo to jen ze zajímavosti, nic vážného. Jednou jsem byla v Sovětském svazu na Melodii Druzjej a tam jsem se dala dohromady s jedním Němcem z nějaké německé kapely. S tím jsme si opravdu sedli. Byla jsem tam asi tři týdny, ale dál to nepokračovalo.

A ten druhý úlet?

Byl to známý ženatý umělec, nechci mu udělat doma nepříjemnosti, proto ho nebudu jmenovat. Jen jsme si to ze zvědavosti zkusili. Když nad tím tak přemýšlím, já jsem vlastně chtěla, aby se mnou Jirka jezdil a všechno za mě vyřídil. Bylo to taky závislé na dopravě. Někdy s námi taky někdo jezdil, třeba Gondolán nebo Michal Prokop. Když jsem jezdila se Zahradníkem, vozila jsem Evu Pilarovou, protože neřídila. Měla jsem tenkrát Simcu Chryslera, což bylo docela velké auto. Koupili jsme ho od někoho už starší, a měli ho poměrně dlouho.

Kdy se ti Jirka poprvé ztratil a ty sis uvědomila, že se s ním něco děje?

Když jsme hráli s kapelou v Národním domě na Vinohradech. Domluvila jsem se s Nekolou, že mi bude dávat kšefty. Také se se mnou chtěl vyspat, ale byl o hlavu menší, takže z toho nic nebylo. Ale dokud to šlo, tak mi kšefty dával. Když tam byl orchestr, se kterým jsem mohla zpívat, vždycky jsem dostala nabídku. S kapelou jsme tam dělali, když byly plesy nebo jiné velké akce. No a na té poslední akci se Jirka v budově ztratil a nemohl najít šatnu. Když už byl Nekola po smrti, volal mi kvůli kšeftům saxofonista Štefl a já si začala uvědomovat, že už to s Jirkou nepůjde. A že bych dělala s někým jiným, o tom jsem nepřemýšlela. Vlastně ani nebylo s kým. Nakonec jsem si řekla, že bych mohla učit.

Jak dnes vypadá tvůj den s manželem?

Kvůli prohlubující se demenci je zcela odkázán na mou pomoc. Umýt, oholit, nakrmit, převléknout, přebalit, dát léky, hlídat, a tak neustále dokola… Teď se mu nevěnuju, protože si povídáme a jak vidíš, chodí okolo, je nespokojený a nervózní.

Před dvěma roky tě udeřil tak, že už nemůžeš zpívat. Tvůj téměř tříoktávový soprán má nyní problém zazpívat i lidovou písničku. Jak momentálně vypadá léčení tohoto úrazu?

Špatně. Jirka má takový reflex, jak se mu sáhne na kalhoty, tak je zle. Chtěla jsem ho osprchovat, snažila jsem se mu sundat kalhoty a on mě praštil. Dostala jsem do krku pravý hák. Myslela jsem, že to nic není, protože jsem normálně mluvila a nic se nedělo, ale pak jsem zjistila, že nemůžu zpívat. Když jsem se obrátila na lékaře, posílali mě bezvýsledně od jednoho k druhému. Jeden odborník mi dokonce řekl, že jsem stará a ve svém věku už nemám na zpívání nárok. Je divné, že to neříká všem těm sedmdesátiletým, osmdesátiletým zpěvákům, kteří stále vystupují. Prý mi atrofují hlasivky a už prostě zpívat nebudu. Tak jsem si pomyslela něco jako, že je blbec a odešla domů v nedobrém psychickém stavu. Měla jsem s sebou manžela. Zdravotní sestřička se divila, co tam dělá. Řekla jsem jí, že ho nemám kam dát, že jsem na něj sama, tak ho beru s sebou. Odpověděla, že by měl být v ústavu. V další nemocnici jsem se dozvěděla, že když můžu mluvit, tak nejsem pro lékaře pacientkou. Doporučili mi však specialistu na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, kam jsem docházela na elektrostimulace. Je to v hrtanu a bohužel stimulace na to nezafungovala. Něco se v hrtanu pokazilo a současná diagnostika to nedokáže odhalit. Léčení skončilo, protože tady mě už nemá kdo léčit. 

Ondřej Suchý: 

Když jsi dospíval, tvůj bratr byl už populární hvězda. Balil jsi někdy holky na to, že ten slavný Jiří Suchý ze Semaforu je tvůj bratr?

To jsem mohl, viď? Ale nebalil. Jen jednou, bylo to v sedmé třídě, jsem si půjčil od spolužačky Zedníčkové její vlastnoručně sepsaný zpěvník, ve kterém jsem objevil pod titulem Blues pro tebe, napsáno: Hudba a text Jiří Suchý. Tenkrát jsem poprvé a naposled té Zedníčkové řekl: „Tohle je můj bratr.“ Ona mi odpověděla: „Hele Suchý, nekecej, jo?“ A vytrhla mi zpěvník z ruky.  

A sliboval jsi někdy slečnám, že je seznámíš s bratrem nebo je dostaneš do Semaforu, když tě odmění svou přízní?

Ondřej Suchý

Nic takového. Samozřejmě se časem profláklo, že mám slavného bratra. Pár čtrnácti-patnáctiletých kluků – byl mezi nimi například Zdeněk Rytíř – založilo malé divadélko Meteor – jak nápadité! –, bylo na Starém Městě v Dlouhé třídě a v něm jsme zpívali z větší části písničky ze Semaforu. Já také a měl jsem úspěch, ba i se svou první vlastní písničkou, která se jmenovala Sentimentální píseň, a já v ní lkal do mikrofonu: „Je mi smutno a blues mi nestačí, neroztančí mě ani zpěv ptačí, je mi smutno a blues mi nestačí, na pavlači se na mě všichni mračí, a tak nežiju, a tak nežiju rád!“

Prozradíš, kdy jsi přišel o panictví?

Koukám, že na mě začínáš útočit bulvárním stylem – ale budiž, bylo to docela komické. O panictví jsem přišel až před svým osmnáctým rokem díky jedné krasobruslařce z Vídeňské lední revue, se kterou jsem se k nim domů přišel rozejít. Aby jí to tak nebolelo, přinesl jsem jí kytičku sněženek. No a pak se to semlelo.

Šedesátá léta byla v sexuální oblasti hodně uvolněná. Jak jsi je po této stránce prožíval ty, coby zaměstnanec Československé televize, muzikant populární skupiny Crazy Boys, později novinář časopisu Sedmička, a především bratr hvězdy Semaforu?

Byl jsem normální kluk, žádný lamač dívčích srdéček! Taky jsem byl velmi nezkušený, což už jsem naznačil v předchozí odpovědi, a tak většina lásek se odehrávala na bázi platonické. Možná tě překvapím jedním příkladem, kterému nebudeš chtít věřit, ale bylo to tak. Když jsme v Crazy Boys měli někde po vystoupení, kluci, především Miki Volek s Mirkem Berkou, vyrazili na nějaký divoký mejdan, zatím co já s basou a Láďa Štaidl s kytarou, jsme se vždycky rozešli ke svým domovům.

Mezi tvé přítelkyně patřily i hvězdy Semaforu – třeba Lilka Ročáková nebo Dáda Patrasová. Jak jsi je sbalil a proč tyhle vztahy nedopadly?

Odpovím jen tak, že obě dívky se mi moc líbily a také jsem jim to dával náležitě najevo. Ale přidám ti k této informaci ještě bonus – líbila se mi moc Pavlína Filipovská a rovněž Yvonne Přenosilová. A oběma jsem vyznal lásku, což bylo asi tak všechno.

A co tvá láska s Danielou Kolářovou?

Jo tak to bylo něco jiného. Mně bylo šestnáct, Daně patnáct a chodili jsme spolu natřikrát. Začali jsme o prázdninách v Karlových Varech, protože Dana byla Karlovaračka, pak jsme to zkoušeli dát dohromady poté, co se dostala v Praze na DAMU. Získal jsem si ji mimo jiné, když jsem jí koupil v antikvariátu tlustou bichli Můj život v umění od K. S. Stanislavského. Nevydrželo nám to dlouho, tak jsem to zkusil potřetí. Tehdy jsem to ovšem schytal už v zárodku. Dana začala točit svůj první film, Soukromou vichřici, a odmítla mě s tím, že se jí ozývám, jelikož mi imponuje, že se o ní začalo hodně psát v novinách. Počtvrté jsem se už nepokoušel o nic.

Foto: MV knihy