Německu hrozí, že bude rozvojovou zemí. Co s tím?

Evropská ekonomika rychle ztrácí své někdejší zdánlivě neotřesitelné postavení ve světě. Dravější jsou jak Spojené státy, tak asijské země v čele s Čínou. To vše není nic nového. Nové je ovšem to, že nyní dramatická ztráta evropské konkurenceschopnosti začíná děsit evropské elity, které dosud měly tendenci takové problémy přehlížet, případně škarohlídy rovnou častovat označením typu „ruský agent“.  

Je pravda, že některé nejnovější promluvy evropských elit musí ruskému uchu znít libě. „Pověst Německa ve světě ještě nikdy nebyla tak špatná,“ říká – světe, div se – nikoli Dmitrij Medveděv, nýbrž Theodor Weimer, šéf německé burzy Deutsche Börse. „Z hospodářského hlediska jsme na nejlepší cestě stát se rozvojovou zemí,“ dodává s tím, že se z Německa stalo „vetešnictví“, které zejména v posledních dvaceti letech upadá, neboť není schopno dostatečných investic a inovací, třeba v oblasti digitalizace.

Německo, motor ekonomiky EU, se zadrhává ze čtyř stěžejních důvodů.

Prvním je euro, které je dlouhodobě slabší, než bývala marka, neboť jej stahují předlužené země typu Francie či Itálie. Slabost eura tlumí podněty německých firem k právě inovacím. Německo poškozuje i nezvládnutá energetická transformace, Energiewende, tedy sázka na zelené zdroje a plyn a odmítání jádra. To vše upevnilo závislost Německa na Rusku, což se mu nyní vymstilo – relativně drahé energie dále nabourávají německou konkurenceschopnost. Do toho Německo čelí důsledkům nezvládnuté migrační politiky. Ekonomicky přínosná imigrace je výsledkem promyšleného, selektivního přístupu, jaký Západní Německo uplatňovalo v 50. a 60. letech 20. století.

Ovšem za vlády Angely Merkelové podlehlo levicové fantasmagorii a chybně pojalo imigraci jako otázku principu, nikoli míry. Kombinace štědrého sociálního státu – štědrého i k imigrantům – a otevřených hranic pochopitelně není ekonomicky a nakonec ani sociálně, bezpečnostně a politicky udržitelná. Čtvrtým kruciálním problémem Německa je nezvládnutá environmentální politika, tedy fiasko Green Dealu. To poškozuje německý autoprůmysl a další průmyslové obory, jež čelí striktnějším omezením než konkurence na jiných kontinentech, zejména v USA a Číně.

Úpadek Německa je problémem celé EU. Ta se proto uchyluje ke krokům, které ještě nedávno kritizovala. Třeba razantně zvyšuje cla na čínská elektroauta. A Francie tlačí na to, aby se vysoká cla uplatnila také na další čínský dovoz, například i solárních panelů.

Je pravdou, že zrovna proti navýšení cel na čínské elektrovozy protestoval jak německý kancléř Olaf Scholz či šéfové velkých německých automobilek typu BMW. Bojí se čínské odvety. Jenže rozkol mezi „pročínským“ Německem a Bruselem, jenž najednou pro změnu překvapivě upřednostňuje jiné hodnoty než volný trh a dekarbonizaci, jen ilustruje, jak moc jsou elity EU v šoku ze ztráty evropské konkurenceschopnosti, které země jako Čína využívají. Jenže cla nejsou dlouhodobým řešením. Bez radikální proměny fungování ekonomiky EU a jejího vnitřního trhu Čína bude Evropě utíkat dále.

EU potřebuje deregulovat, liberalizovat, razantně škrtat dotace a sociální výdaje, pozastavit Green Deal a emisní povolenky a eventuálně rozdělit eurozónu na jižní a severní křídlo.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity Bank