Novou knihu Marty Jandové BEST OF pokřtili Štefan Margita i Leoš Mareš

Populární zpěvačka Marta Jandová začala s padesátými narozeninami tak trochu bilancovat. Probírala se starými dopisy, fotkami, a v hlavě se jí roztančily vzpomínky. Vznikla tak velmi osobní zpověď, doplněná o fotky z rodinného archivu či o drobné Martiny ilustrace.

Někdy pro ni bylo až neuvěřitelně těžké vrátit se v myšlenkách na místa z její minulosti, která se předtím snažila spíš obcházet. Čím hlouběji se prokopávala do svého dřívějšího života, tím víc detailů se jí ukazovalo. Smála se, ale taky hodně brečela. Popustila tedy uzdy zvědavosti a nechala se vést až tam, kam ji její vzpomínky zavedly. Vzniklo tak unikátní svědectví a v něčem i inspirativní příběh.

Křest nové knihy Marty Jandové s názvem „Best of“ proběhl ve čtvrtek 7. listopadu 2024 v kavárně Paláce knih Luxor na Václavském náměstí. Na akci byli pozváni významní hosté, kteří se ujali role kmotrů: moderátor Leoš Mareš, operní pěvec Štefan Margita, herečka Anna Dvořáková a ředitel Planetária Praha Jakub Rozehnal. Křest přilákal fanoušky a širokou veřejnost, kteří se mohli s Martou setkat osobně a získat podepsanou knihu. Nebyla nouze o humorné vyprávění a scény. Leoš Mareš nezapřel svoji profesi a téměř převzal „moderování“ celé akce.

Slova autorky:

Svoje vyprávění jsem pojala jako velmi osobní deník. Něco jsem krátila, někde se zase rozplývala v dlouhých souvětích. Přeji vám, ať vás výlet do mého života a srdce baví a třeba v něčem i inspiruje.

Marta Jandová

Ukázka z knihy:

Po maturitě jsem chtěla studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a to obor překladatelství a tlumočnictví. Táta mi kdysi vyprávěl, jak se potkal s lidmi, kteří dokázali překládat dokonce do šesti jazyků. Hned mě to nadchlo. Jazyky jsem odjakživa milovala, měla na ně mozek a snadno se je učila. Ruštinu do nás hustili ve škole, ale bylo to z povinnosti a tu já nikdy neměla ráda. Francouzsky jsem se učila sama, ze španělštiny jsem dokonce maturovala a angličtinu měla po roce v USA skvělou. Vlastně mi už chyběl jen šestý jazyk, kdybych do toho počítala i češtinu.

Osud tomu chtěl, že jsem krátce před maturitou potkala Wurmiho. Zamilovali jsme se do sebe a já pomalu začala dávat němčině šanci. Nejdřív jsem totiž němčinu moc nemusela. Němečtí turisti totiž byli v devadesátkách v Praze pečení vaření a chovali se dost otřesně. Pivo u nás pro ně bylo skoro zadarmo, a tak si tu užívali v duchu hesla „co se stane v Praze, zůstane v Praze“. K tomu Klárka bydlela hned v domě vedle restaurace U Fleků. Kolikrát na nás přiopile pokřikovali, když jsme šly kolem. To mě šíleně štvalo. Co si mysleli? Že se z nich všichni posadíme na zadek? Nějak se ve mně díky tomu usadil odpor ke všemu německému. Ale v pražském klubu Rock Café jsem pak potkala Němce, který mi změnil život. Nebo aspoň kompletně otočil moje životní směřování. Já chtěla odjet do Francie nebo do Ameriky. Německo na mé mapě nebylo. Ale jak už říká jedno staré přísloví, odříkaného chleba největší krajíc.

Když jsem otevřela dopis s informací, že mě na fildu nevzali, brečela jsem jako želva. I když jsem to už dopředu tušila, strašně mě to mrzelo. Dělala jsem přijímačky na španělštinu a angličtinu. Těch, kteří odmaturovali se španělštinou, tenkrát moc nebylo, ten jazyk nebyl příliš rozšířený. Na katedře španělštiny byli zlatí a vzali by mě hned. U anglické zkoušky to bylo úplně jinak. Odevzdala jsem A4 popsanou z obou stran knihami, které jsem v angličtině četla. V Americe nás totiž paní učitelka na angličtinu hodně cepovala s četbou. No a jedna ze zkoušejících u přijímacích zkoušek se na to mrkla a řekla mi, že tam mám pravopisnou chybu. Já si ale byla jistá, že to mám správně, a tak jsem se ozvala. Byla to jedna z posledních knih, kterou jsme ve škole v USA probírali. Přesně to jsem řekla. Opravila jsem ji a ještě jsem si dovolila dodat, že jsem byla rok v Americe. No, skončilo to tak, že mi dali nejmíň bodů, co mohli. Já se tím pádem dostat ani nemohla. Řekli mi, že nemám talent na jazyky a celá zkouška proběhla v nepříjemné atmosféře. Připadala jsem si, jako že nic neumím. Když jsem vyšla ven, byla jsem jak spráskanej pes. Všichni ostatní uchazeči mě sledovali celí vyděšení a ptali se, jaký to bylo. No jedním slovem katastrofa. A to je přesně to, jak si k sobě do života necháme vpustit situace, které nám porouchají sebevědomí. Nic neumíš, nemáš talent, nesmíš, nevěřím ti, za nic nestojíš, jsi rozmazlená a hloupá. Když tohle do vás rádoby „autority“ od malička hustí, tak tomu časem začnete věřit. Když dělám něco sama za sebe a pro sebe, věřím tomu na plný pecky, ale jakmile to mám ukázat světu, stáhne se mi zadek a vlastně už tak trochu očekávám, že mě budou všichni kritizovat. Pozitivní motivace a podpora mladých talentů, to se za našeho dospívání moc nenosilo. Pozoruji, že současní mladí lidé se hodnotí už naštěstí úplně jinak. Oni na to ty „koule“ mají a naše generace by je za to rozhodně neměla odsuzovat.

Marta Jandová (*1974)

Svoji kariéru začala v roce 1993 v Německu s rockovou kapelou DIE HAPPY, se kterou slavila veliké úspěchy a ve které působí dodnes. Před 15 lety se vrátila zpět do Prahy. Nejdřív hostovala v několika muzikálech, jako např. Bídnící, Hamlet nebo Mona Lisa apod. Brzy ale začala pracovat na svoji další kariéře. Následovalo porotcování v prvni ČeskoSlovenské Superstar. Roli porotkyně si také užívá už šestým rokem v soutěži ČeskoSlovensko má Talent. K tomu každý všední den moderuje svůj vlastní pořad na rádiu Frekvence 1. Nejraději ale sama zpívá a stojí na jevišti. Ať už se svou německou kapelou DIE HAPPY nebo v Čechách i na Slovensku s vlastním českým autorským repertoárem.

Více se o ní dočtete na webu martajandova.cz

Marta Jandová: Best of, vydává nakladatelství Universum.