Ohrožuje zhoršení ratingu USA jejich dolarové privilegium?

Warren Buffett dále bezmezně věří dlužnické spolehlivosti vlády USA. Legendární investor, resp. jeho společnost Berkshire Hathaway, napůjčoval v tomto a minulém týdnu americké vládě v přepočtu zhruba 450 miliard korun, dalších více než 200 miliard jí půjčí v pondělí. Přitom toto úterý renomovaná ratingová agentura Fitch historicky vůbec poprvé Spojeným státům zhoršila hodnocení spolehlivosti coby dlužníka.
Buffett však míní, že tento mimořádný krok agentury je vlastně jen „plácnutím do vody“. Investor je tedy evidentně přesvědčený – jako mnozí jiní –, že Spojeným státům zkrátka bankrot nehrozí ani v tom nejzlejším snu, neboť „všemocný dolar“ jim poskytuje supervýhodu, jakou žádná jiná země či ekonomika světa nemá.

Tato supervýhoda tkví v tom, že dolar, představující globální rezervní měnu číslo jedna, umožňuje USA i sebehlubší zadlužení nakonec řešit – lidově řečeno – tiskem novým peněz. Role dolaru coby světové rezervní měny číslo jedna pak zajistí, že nutné inflační náklady takového tištění neponesou jen Spojené státy samotné, nýbrž celý svět. Buffett vlastně mezi řádky praví, že USA se jako jediná ekonomika světa mohou zadlužovat, v zásadě jak se jim zamane, přičemž dojde-li na nejhorší, o inflační náklady takového tištění se podělí s celým světem. To je ona supervýhoda: dolar Američanům umožňuje půjčovat si na své potřeby, ale pokud by to jednou snad už neutáhli, zatáhne to celý svět.

Co si myslí většina investorů

Jistě, tento názor všichni nesdílí. Většina investorů však zjevně ano. Také proto byla reakce trhů na zhoršení ratingu USA v uplynulých dnech jen poměrně slabá.
To když začátkem srpna roku 2011 zhoršila rating Spojených států jiná agentura, Standard & Poor’s, vyvolalo to na světových trzích silnější, až panickou reakci a prudký propad nejdůležitějších akciových ukazatelů v USA. Byť zrovna Buffett tehdy stejně jako dnes mínil, že i tak jde jen o „plácnutí do vody“. A uplynulý tucet let mu vlastně dal za pravdu.

Přitom agentura Fitch je obecně považována za přísnější, ba odvážnější než Standard & Poor’s. A je také menší a svým významem přece jenom za Standard & Poor’s zaostává, byť se rovněž řadí – ještě společně s agenturou Moody’s – mezi tři globálně vskutku nejvýznamnější ratingové agentury. Moody’s zůstává poslední z těchto agentur, která USA – a to už od roku 1917 – udržuje ten úplně nejlepší rating.
Právě vzhledem k o něco nižší významnosti agentury Fitch v porovnání se Standard & Poor’s tak trhy úterní zhoršení ratingu přijaly mnohem klidněji než zmíněný verdikt ze srpna 2011. Roli hraje také právě to, že Fitch je až „druhá na tahu“, a ovšem i to, že situaci na trzích má nyní celkově v rukou pevněji než před 12 lety americká centrální banka. Její uskutečňovaná či potenciální podpora americké ekonomice je v současnosti daleko masivnější než roku 2011. Navíc se tehdy Spojené státy stále ještě probíraly z otřesu svého finančnictví a bankovnictví, jenž spustil globální finanční krizi.

Zhoršení ratingu USA v podání Fitche podrobuje kritice nejen Buffett, ale i další experti. Přední američtí ekonomové se mu dokonce nezřídka i vysmívají pro údajnou absurdnost. Jde třeba o Larryho Summerse nebo o Paula Krugmana.

Přesto všechno nelze rozhodnutí Fitche zcela bagatelizovat. Vždyť zhoršení ratingu dluhu USA v podání Standard & Poor’s se před 12 lety zřejmě alespoň z jisté části podílelo na ukončení dlouhodobě vysoce příznivého naladění mezinárodních investorů vůči americké vládě a jejím dluhopisům. Časově se překrývalo s koncem do té doby řadu let trvajícího takzvaného býčího trhu na amerických dluhopisech. Ty od té doby ztratily na svém celkovém zhodnocení devět procent, zatímco – pro srovnání – hlavní akciový ukazatel USA, Standard & Poor’s 500, od té doby do dnes zhodnotil o zhruba 380 procent.

Na čem stojí „všemocnost dolaru“

Snížení ratingu Spojených států odráží podle agentury Fitch očekávané zhoršení jejich fiskální situace v příštích třech letech, dále pak vysokou a rostoucí úroveň celkového veřejného zadlužení země a konečně erozi ve správě a řízení hospodaření USA. Eroze má spočívat hlavně v opakovaných politických klinčích a třenicích ohledně navýšení dluhového stropu a v tom, že politické kroky a rozhodnutí politici v dané věci podnikají na poslední chvíli. Fitch vládě USA vytýká také absenci střednědobého fiskálního rámce. Na zhoršení ratingu se podílí i fakt, že daňové škrty a rozmáchlé výdajové programy přispívají v posledním desetiletí k varovně setrvalému nárůstu veřejného zadlužení USA. Přitom Spojené státy nedostatečně reagují na střednědobé výzvy spjaté kvůli stárnutí populace s rostoucími náklady sociálního a zdravotního zabezpečení, podotýká dále Fitch.

Zhoršení ratingu je tedy především obžalobou politické reprezentace USA. Fitch si správně uvědomuje – a dává to americkým politikům dosud nejdůrazněji vědět –, že za současnou „všemocností dolaru“, za onou supervýhodou, stojí i rozpočtová obezřetnost a přiměřenost celých dlouhých předchozích generací politiků v USA. Pokud USA a jejich vrcholní politici jednou nechtějí přijít o své historicky získané privilegium „nejtvrdší měny“, měli by na předešlé generace svých politických reprezentantů začít zase rychle navazovat. Zhoršení ratingu v podání Fitche je tak mnohem spíše vzkaz politikům. Je to mnohem spíše vzkaz politický než ekonomický.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank