Poličské kulturní léto uvádí besedu 17 000 km stopem z Kamčatky do Pardubic
Již devátým rokem se v Poličce na prázdniny usídlil multižánrový festival Poličské kulturní léto přinášející vlnu zábavy a dobrodružství pro všechny – letní kino pro dospělé i pro děti, bubnování, science show, tanec, cestovatelský večer, divadla a divadélka, tvořivé dílny pro děti, večery s hudbou a další zážitky.
Cestovatel Vojtěch Marek bude vyprávět o své poslední cestě po Rusku. O tom, jak dostopoval z Kamčatky až do Pardubic. Stopem s ním projedeme celé Rusko, zastavíme se na Kamčatce, Bajkalu, Petrohradě či v Jakutii. A jací jsou vlastně Rusové a další národy Východu? Těšit se můžete na fotografie z cest i na ochutnávku sušeného masa, které si na své cesty sám vyrábí.
„Na besedě v poličském muzeu, která se bude konat 11. července 2019 od 18.00 hodin vám povyprávím o mé poslední cestě, o tom, jak se dá dostat z Kamčatky až domů pouze stopem. A také o tom, jací jsou Rusové a další národy Ruska. Cestu jsem začal 14. června a vrátil se koncem srpna,“ zve na svojí přednášku cestovatel Vojtěch Marek.
„Níže si můžete přečíst několik prvotních pocitů z mého deníku, jen několik minut po přistání na Kamčatku, konkrétně do Petropavlovsku dne 15. června 2019,“ dodává.
Nikdy jsem neviděl tak malé letiště. Nač ho taky budovat větší pro poloostrov, kde žije 400 tisíc lidí. Teda poloostrov. Fakticky je to ostrov, protože jinak, než po moři či vzduchem se odsud nedostanete. První myšlenka, která mi bleskne hlavou je: ,,Co tady sakra dělám?“. A upřímně, nevím. Můj batoh váží asi 15 kilogramů. Vzal jsem si jen nutné minimum, vše musím dokoupit na místě. Chybí mi technický líh, petardy (proti medvědům), jídlo, voda. Z jídla mám jen vlastní sušené maso. Nic víc. Krajina a vše kolem se od nás nemůže lišit více. Hned z letiště je vidět velká sopka. A ne jedna. Domy z velké části zbořené a technika je nepochybně z minulého století.
Konečně přijíždím do města. Rozhodl jsem se, že nebudu kupovat ruskou simkartu. Nechci mít celou cestu u sebe internet a spoléhat se na něj. To není můj styl. Telefon mám tlačítkový. Takový, co připomíná spíše granát, než mobil.
Při zběžném pohledu na ceny ovoce a zeleniny na ulicích zjišťuji, že šetřiví vegetariáni zde musí hodně trpět. Kilogram rajčat 200 Kč. Po chvilce docházím k místnímu tržišti. V několika halách zde seženete vše od oblečení, přes drogerii a jídlo až po zbraně. Technický líh zde však nemají. Nabízejí mi však kerosin, či jak se to jmenuje. Nejvíce mi ten název připomíná letecký benzin. Co se dá dělat, vařit musím. Beru tedy kerosin, kupuji i ,,deširak“, což je jejich verze čínské polévky. A k tomu repelenty, mapu Kamčatky (mapu celého Ruska nemají) a podobné nezbytnosti. Repelent jsem měl loni z Česka. A fatálně selhal. Snad bude místní lepší. Po nákupu už váží krosna slušných 24 kilogramů. A jde se stopovat…
Během své cesty se dostal do nelehkých situací, setkal se s neuvěřitelnými lidmi i nebezpečnými zvířaty. Díky poutavému vyprávění a fotografiím budete mít pocit, jako byste cestovali s ním.
