Proč je česká elektřina nejdražší v EU – a nejvíce zdražuje v rámci V4?

Česká republika v době od druhé poloviny roku 2021 vykazuje v rámci Visegrádské čtyřky suverénně největší nárůst cen elektřiny pro domácnosti, ale současně také nejvýraznější nárůst veřejného zadlužení. V paritě kupní síly má Česko elektřinu, ale i plyn prakticky nejdražší v EU. A to je Česko ze zemí Visegrádské čtyřky dlouhodobě suverénně největším čistým vývozcem elektřiny. Samé paradoxy, zdá se. Odkud se berou?

Mezi prvním půlrokem roku 2021 a prvním loňským půlrokem narostla cena elektřiny českým domácnostem s běžnou úrovni spotřeby hned o 88 procent. V Polsku to bylo o 36 procent, ale v Maďarsku a na Slovensku shodně jen o osm procent. Údaje odrážejí prostou cenu v eurech, tedy bez přepočtu dle parity kupní síly měny. Zahrnují také související daně a poplatky. Pokud bychom brali v potaz cenu elektřiny bez jejich zahrnutí, je nelichotivé prvenství Česka ještě výraznější. Vykazuje pak nárůst o celých sto procent, zatímco Slovensko o osmnáct, Polsko o šestnáct a Maďarsko o osm procent.

V Česku a na Slovensku tedy daně a poplatky finální cenu elektřiny v daném období tlumily, zatímco v Polsku zdražila elektřina výrazněji po jejich zahrnutí. V Maďarsku zůstal po zahrnutí nárůst stejný.

Česko ovšem z daného kvarteta zemí jako první upustilo od státní pomoci s platbami za energie. Už přes rok si tak tuzemské domácností platí energie samy, na rozdíl od domácností zbývajících zemí Visegrádské čtyřky. Navíc má Česko daně i poplatky, například poplatek za podporované zdroje elektřiny, v rámci visegrádského regionu relativně nejvyšší. Například Poláci ještě loni v prvním pololetí uplatňovali vratku pro chudší domácnosti.

Ovšem i když Česko upustilo od státní pomoci jako první, celkové veřejné zadlužení v poměru k HDP mu ve sledovaném období narostlo nejvýrazněji. Což zní paradoxně, nicméně do výpočtu celkové úrovně zadlužení vstupuje pochopitelně celá řada dalších faktorů, než je výše státní úlevy od drahých energií.

Cenu elektřiny pro domácnosti dále významně ovlivňuje to, jak se poplatky za přenos a distribuci rozdělí mezi domácnosti a průmysl. V Česku je toto rozdělení nastaveno ze zemí Visegrádské čtyřky nejvíce ve prospěch průmyslu a v neprospěch domácností. Maďarsko zase zajišťuje relativně nejpříznivější podmínky domácnostem, na úkor tamního průmyslu. Slovensko a Polsko pak zatěžují domácnosti a průmysl zhruba stejně. Toto zásadně pomáhá vysvětlovat, proč je cena pro domácnosti v Maďarsku v paritě kupní síly takřka nejnižší v EU, zatímco v Česku nejvyšší. V případě cen pro průmysl už ovšem Česko zdaleka tak nelichotivě nedopadá, neboť se pohybuje zhruba na úrovni průměru EU. Zato průmyslové podniky polské, slovenské, a zejména maďarské čelí v prostém přepočtu do eur, bez uplatnění parity kupní síly měny, vyšším cenám než podniky české.

Ani tak však nelze tvrdit, že by elektřina byla v Česku levná. Zejména když je dlouhodobě zdaleka jejím zdaleka největším čistým vývozcem v rámci Visegrádské čtyřky. Polsko, a hlavně Maďarsko naopak prakticky trvale představují čisté dovozce elektřiny. Společně s Německem, Slovenskem a poněkud překvapivě Británií představují Polsko a Maďarsko země, do nichž Česko od roku 2021 do poloviny loňska vyvezlo v čistém vyjádření elektřinu vůbec v nejvyšší hodnotě. Česko tedy za řadu uplynulých let vykazuje aktivní bilanci v zahraničním obchodu s elektřinou se všemi dalšími zeměmi Visegrádské čtyřky; jeho vývoz tedy převyšuje dovoz, pokud ten se vůbec uskutečňuje. Přitom mají jeho domácnosti – naštěstí ne průmysl – elektřinu nejdražší. Což se samozřejmě veřejnosti obtížně vysvětluje.

Vůbec největším čistým odběratelem české elektřiny je ale Německo. V uvedeném období jí z Česka v čistém vyjádření získalo za 75,5 miliardy korun. Jde o příznak toho, že Česko z energetického hlediska představuje „sedmnáctou spolkovou zemí Německa“. Pražská energetická burza také spadá pod „lipskou burzu“, v posledních letech tolik „proslulou“. Přitom Česko má na poměry Visegrádu poměrně vysoce liberalizovaný trh s elektřinou. A není tedy od evropského trhu, zejména německého, izolováno tolik jako třeba Polsko, využívající stále ve velkém svoji vlastní uhelnou elektřinu.

Jednotný trh s elektřinou je ale v praxi EU spíše rozdělen na určité zóny, které odrážejí vlastní infrastrukturní a kapacitní možnosti – nejen přeshraničního – přenosu elektrického proudu. Český spotřebitel tak kvůli blízkosti Německa, intenzitě přeshraničního propojení s ním, platí za elektřinu na „německé burze“ v Praze „německou cenu“. Jeho platba se tudíž „německé ceně“ blíží více než platba spotřebitele polského, slovenského nebo maďarského. Přitom ovšem Češi vykazují kupní sílu, jež je sice v rámci Visegrádu nejvyšší, ale ani tak zdaleka nemá na kupní sílu Němců. Výsledkem pak je „česká elektřina německé ceny“ za „české platy“. To je klíčový důvod nejvyšší ceny elektřiny v rámci EU v přepočtu dle parity kupní síly měny.

Teoreticky je možné z „lipské burzy“ vystoupit a jednotný trh opustit. Takové řešení je však sporné, protože v jiných oblastech jednotný trh EU Česku zase jednoznačně svědčí. Účinnější by zřejmě bylo, pokud by česká strana – třeba i ve spojení s dalšími zeměmi, nejen Visegrádu – uměla být vůči Německu razantnější a kritičtější a více mu dávat najevo, že na „jednotném trhu není samo“. A že ze problematickou německou energetickou politiku, včetně vypínání tamních jaderných elektráren, může platit i český spotřebitel. Ostatně Švédsko Němce v tomto smyslu neváhalo ostře kritizovat loni koncem roku – podle Stockholmu za německý odchod od jádra platí i právě řadoví Švédové. Ale buďme korektní. Česko alespoň loni kritizovalo Němce za uplatňování zvláštního poplatku za tranzit a uskladnění plynu – a Berlín s ním nakonec skoncoval. I to se počítá.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank