Rozhovor, ze kterého nemůžete utéct. Vítejte v Mikodromu Jardy Mika
Jaroslav Miko (*5. února 1976, Chomutov) je lidskoprávní aktivista, řidič kamionu a autor projektu Mikodrom. V roce 2016 byl jedním ze zakladatelů humanitární iniciativy Češi pomáhají, kdy byly jeho aktivity v rámci přímé pomoci v uprchlických táborech a jeho několikaleté a nezlomné snaze o přijetí syrských dětí z válečných zón do ČR zaznamenány v oceňovaném filmu More Miko. Nejen o filmu, práci kamioňáka nebo o tom, zda se necítil být některými politiky účinkujícími v More Miko podveden, jsme si s Jardou povídali u piva na Andělu, kdy výjimečně nechal svůj drahý kamion doma.
Jardo, já jsem tě objevila skrz film More Miko a musím říct, že mě to tenkrát dostalo, nejvíc asi ta bezmoc nad celou situací a tvoje nezlomná vůle jít za svým cílem. Bylo mi u toho hlavně hanba za náš národ, kde jsme se handrkovali o pobyt pár desítek dětí ze Sýrie, které za hranice odeslala válka. Jak moc film změnil tvůj život?
Film změnil můj život snad tím, že jsem byl více viděn ve veřejném prostoru a nejspíš i díky filmu jsem pak měl možnost objevit se na kandidátce vládní strany do Evropského parlamentu. Mé šance na zvolení byly minimální, ale bylo to důležité zejména v tom, že to ukazuje na fakt, že přes všechny dnešní problémy v Česku existuje a funguje občanská společnost, a tak se může stát, že se na kandidátce do důležitých voleb u vládní strany objeví poloviční Rom a řidič kamionu a že nejde o politiku jen nějaké elitářské sekty.
Tvoje práce kamioňáka je ve všem, co děláš, v podstatě stěžejní. Nebývá to ale zrovna vysněná práce, jak ses za volantem ocitnul a následně v uprchlickém táboře?
Popravdě? Mě práce řidiče kamionu vždycky lákala, protože mě zároveň lákají dálky. Díky téhle práci jsem měl možnost navštívit de facto všechny evropské státy plus země Blízkého východu, střední Asie nebo kavkazské státy, což by se mi asi bez kamionu a téhle práce asi jen stěží podařilo procestovat.
Co se týče uprchlických táborů, kterých jsem navštívil hned několik, ať už v Řecku, Srbsku, Chorvatsku, Bosně, tak svojí roli sehrála hlavně chuť nějak alespoň částečně pomoct, ale byla to samozřejmě i zvědavost, jak se věci skutečně v reálu mají. Nerad mluvím veřejně o něčem, o čem nemám dostatek relevantních informací. Proto jsem se jednoduše sebral a jel za poznáním na místo, kde se všechno odehrává…
Co jsi na místě viděl? Jaké má člověk pocity, když bez přípravy, zkušenosti poprvé stojí v uprchlickém táboře a vidí jinou galaxii?
Měl jsem nějakou zkušenost s návštěvami romských osad na východním Slovensku, kde jsou ty životní podmínky opravdu hrozivé. Ale třeba při návštěvě řeckého tábora Moria na ostrově Lesbos jsem první noc prolil slzy. Velká lítost a zároveň vztek, jak je možné, že se toto může dít ve 21.století v bohaté Evropě, tedy to, aby děti pobývaly v takto otřesných podmínkách a zároveň bludné otázky, kam putují všechny ty miliardy od evropských daňových poplatníků, když na konci toho řetězce vidíte, že děti v táboře spí v krabici od televize, nemají možnost navštěvovat školu a chybí jim základní zdravotní péče. Je to velké selhání evropské společnosti a evropské politiky. Alespoň tak jsem to tehdy vnímal a vnímám i dnes.
Pojďme na skok do doby před vznikem filmu a před tím, než jsi se pustil do veškeré bohulibé činnosti. Kanada, odchod Romů. Proč jsi sbalil kufry ty?
Do Kanady a posléze do Itálie a Británie jsem šel se svojí rodinou, manželkou a dětmi. Chtěl jsem zkusit život jinde a také jsem chtěl lepší možnosti pro moje romské děti, protože ať se nám to líbí, nebo ne, v Česku stále přetrvávají problémy směrem k Romům, ale to je na dlouhé samostatné povídání. Rozhodně této životní zkušenosti v zahraničí nelituji. Byla to velká škola.
Romská otázka by jistě byla na samostatné a dlouhé povídání, ale zkusme to jen krátce. Existuje ve tvém vidění světa řešení, jak alespoň snížit předsudky, jak zlepšit vzájemné vztahy mezi bílými Čechy a Romy?
Co se týče té romské otázky, jsem přesvědčený, že klíčem ke všemu pozitivnímu je vzdělání. Až budeme běžně vídat Romy jako lékaře, učitele, úředníky, vrcholné politiky, pak teprve začnou odpadat předsudky o Romech a stereotypní myšlení. V Česku máme také stále lokální segregované školství, a to je velký problém. Je to systémový problém a chybí dostatečná politická vůle tento systém změnit. Momentálně je v Česku cca 118 segregovaných škol. To je velké číslo. Ale například na případu Krnova, kde město zrušilo tamní segregovanou školu, se ukazuje, že to lze měnit a po letech se také v Krnově díky tomuto opatření dostavily pozitivní výsledky. Vše je to o vůli. Finance na to existují včetně evropských fondů.
„To, že jsem byl na kandidátce do evropských voleb, ukazuje, že i poloviční Rom a kamioňák může dojít dál než jen k nadávání na politiku v hospodě.“
Zpátky k More Miko, necítil ses po filmu podvedený od některých politiků? Ty jsi udělal kus práce, dotlačil Romy, kteří by o volby ani nezavadili, jít k urnám, edukoval jsi, jezdil jsi, makal jsi, ale pak, když došlo na lámání chleba, vypadalo to spíš jako pozitivní PR vybraných politiků, kteří už posléze téma nepotřebovali, aspoň to je můj pocit z filmu…
Co se týče dotazu, zda se cítím podvedený od některých politiků, tak vyloženě podvedeným se necítím, spíše cítím velké zklamání, že mnozí politici si neumí z opozice přenést dostatek odvahy do pozice vládní zodpovědnosti. Na druhou stranu film More Miko měl určitě lví podíl na vznik pořadu Mikodrom, kdy by se mi bez tohoto filmu mnohem hůře dostávaly tak silné osobnosti do mého kamionu a pořadu.
V Mikodromu jsi přivítal už řadu významných osobností, paní Danu Drábovou, Miroslava Kalouska, Michala Horáčka, Honzu Dědka, Kláru Issovou, Jiřího Padevěta, Evu Holubovou a další zajímavé hosty. Jak reagují na to, když jim zavolá kamioňák a zve je na rozhovor za jízdy?
V podstatě každému, komu zavolám s tím, zda by mohl být mým hostem v Mikodromu, dostávám kladnou odpověď. Kromě Turka, Okamury a Babiše. Ti nejspíše nepobrali odvahu vést se mnou kritický, ale věcný veřejný rozhovor. A také během rozhovoru, tedy jízdy, nelze rozhovor opustit. Což je super😁.
Který tvůj dosavadní rozhovor byl nejúspěšnější? A s kým tobě se nejlépe povídalo?
Největší zhlédnutí měl do teď rozhovor s předsedkyní Markétou Pekarovou Adamovou, a to neskutečných 339 tisíc. Poté se starostou Pavlem Novotným, což bylo kolem dvou set tisíc zhlédnutí. Celkově jsou rozhovory většinou příjemné. Nejhorší to bylo s espeďákem Jaroslavem Foldynou. Je to demagog. Jinak se mi dobře kecalo například s Davidem Matáskem, Marthou Issovou a moc příjemné a dojemné to bylo s Ester Janečkovou z pořadu Pošta pro tebe. Tam byly i slzy. U Ester mě právě překvapilo nejen to, že žila bez otce, který jí moc chyběl, ale také vyrůstala s adaptovanou romskou holčičkou, o které dnes vůbec nic neví.
Zažil jsi nějakou překvapivou odpověď v kamionu?
Ano, pan profesor Jaroslav Flegr mě celkem překvapil tím, že věří, že žijeme v počítačové hře🙂.
V čem vnímáš svoji největší unikátnost, tedy proč by si tě lidi měli najít?
Atmosféra v kabině je velmi intimní a tím, že okolo ubíhá prostor a jízda je sama o sobě relaxační a kamery malé, hosté často zapomínají, že rozhovor je veřejný, a to je má velká výhoda před těmi všemi studii s velkými světly. Vždy se těším na každého hosta bez ohledu na to, zda politicky či jinak souzníme, právě názorová různorodost je jedním z důvodů, proč si Mikodorm najít.
Jardu Mika a jeho rozhovory můžete najít zde: www.stream.cz/mikodrom
Díky za rozhovor
Linda Antony
