SOUTĚŽ: Československé legie – cesta k počátkům

Stoleté výročí svého založení letos slaví spolek Československá obec legionářská. Že je nějak spojena s legionáři, si z jejího názvu odvodí každý. Čemu konkrétně se takový spolek věnuje a proč bychom si měli my Češi československé legionáře připomínat, o tom si v našem čtyřdílném seriálu promluví dva muži, kteří se legiím dlouhodobě profesně věnují – novinář a spisovatel Zdeněk Ležák a šéf Muzea čs. legií Jiří Charfreitag.

Zdeněk Ležák

Narozen 1974 v Praze, absolvent Literární akademie Josefa Škvoreckého, novinář, publicista, šéfredaktor časopisu ABC (www.abicko.cz) a šéf newsroomu dětských časopisů mediální společnosti Czech News Center. Je autorem řady komiksových knih s historickým námětem, např. Stopa legionáře, TGM, 100 let Československa, Karel IV. – Pán světa, Tři králové, Anthropoid aneb zabili jsme Heydricha, Milada Horáková a další (více na webu www.zdeneklezak.cz ). Rovněž je autorem vzdělávací hry Whooshback! – historie v kartách, která je věnovaná čs. legiím (www.whooshback.com).

Jiří Charfreitag

Narozen v roce 1986 v Hradci Králové, absolvent Střední průmyslové školy v Hradci Králové a Vyšší odborné školy elektrotechnické Františka Křižíka v Praze. Jiří Charfreitag několik let působil v komerční sféře. Od roku 2012 je pracovníkem Československé obce legionářské, ve které zastával nejprve funkci informačního operátora a od roku 2014 pracoval na pozici tajemníka projektu LEGIE 100. Pod jeho vedením se podařilo úspěšně realizovat rozsáhlý projekt LEGIE 100, který významně přispěl k popularizaci problematiky československých legií. On sám se aktivně podílel na tvorbě několika desítek tematických výstav, uskutečnění řady bojových ukázek, přednášek, na přípravě stálé expozice Československé obce legionářské a především na realizaci unikátního projektu Legiovlak. Ten se stal historicky nejúspěšnějším českým pojízdným muzeem.

Jirko, my jsme se poprvé nad tématem legií setkali v roce 2014 u příležitosti jiného stoletého výročí čs. legií. Já jsem tehdy vydal knížku Stopa legionáře, ale vy jako obec jste přišli s celou řadou akcí.

Přísaha roty Nazdar v Bayonne

Rok 2014 byl pro nás naprosto klíčový, protože v té době jsme zahájili projekt Legie 100, jehož hlavním cílem bylo připomenout dějinnou úlohu našich legií a vrátit veřejnosti nepokřivený obraz o zakladatelích našeho státu. A právě v roce 1914 to všechno začalo. Vypukla světová válka a naši krajané, kteří byli tou dobou rozeseti po celém světě, se ihned formují a se zbraní v ruce jdou bojovat proti mocnostem, které vyvolaly tento strašlivý konflikt. A právě rekonstrukce přísahy prvních legionářských jednotek jsme zvolili za začátek zmíněného projektu. V rámci Legie 100 jsme realizovali přednášky, výstavy, pořádali soutěže pro děti, rekonstruovali historické bitvy v zákopech, obnovovali památníky a hroby našich legionářů a sbírali data z rodin. Vrcholem celého projektu pak byl Legiovlak, což je naše pojízdné muzeum, sestavené z historických vozů a upravených do podoby vlaků, kterými legionáři projeli celou Transsibiřskou magistrálu. V té samé době jsme se seznámili s tvým záměrem na vydání komiksu o legiích, což nás nadchlo. Byl to přesně ten počin, který nám tenkrát scházel do portfolia aktivit projektu. Vznikla tím unikátní kniha, která nám dodnes pomáhá při práci s mládeží. V uplynulých letech se stala jedním z nejžádanějších upomínkových předmětů, které se na našich akcích daly pořídit.

Celý projekt LEGIE 100 je zajímavý. To letošní výročí možná tak symbolicky ukončuje sérii stoletých výročí, které jsme v posledních sedmi letech vzpomenuli.

Ano, je to tak. Anabáze československých legionářů trvala neuvěřitelných šest let. Na jejím konci se do republiky vrátilo přes 100 000 legionářů z Ruska, Francie i Itálie. V prvních letech po válce vznikly tři důležité legionářské organizace – Svaz čsl. legionářů, Družina čsl. legionářů a Jednota čsl. legionářů. S návratem posledních legionářů z Ruska se stupňovala potřeba vytvoření organizace, která by sjednotila všechny legionáře a stala se oporou nového státu, ale také zárukou prosazováni sociálních zájmů legionářů v novém statě. A proto byla dne 22. května 1921 na ustanovujícím sjezdu založena Československé obec legionářská (ČsOL). Právě tento spolek funguje přes perzekuci ze strany nacistů a později i komunistů dodnes a jsme rádi, že dnes sdružuje na 4000 veteránů, jejich rodinných příslušníků a potomků, či příznivců se zájmem o naší bohatou vojenskou historii uplynulých sta let.

Legie v létě roku 1914 vznikly na dvou na sobě nezávislých místech – ve Francii a v Rusku. Byly tyto dvě skupiny na sobě opravdu nezávislé, nebo věděly, co se děje na druhém konci Evropy? A jaká myšlenka je spojovala a motivovala k boji proti Centrálním mocnostem?

Tato doba nebyla tak zrychlená jako ta, ve které dnes žijeme, i proto byl přenos informací mnohem pomalejší. Dá se říci, že spontánní založení jednotek v Rusku a Francii v jeden čas bylo naprosto nezávislé. Obě skupiny krajanů však měly poměrně stejné podhoubí a jejich konání tak bylo zcela logické. Představ si, že jsi Čech žijící v Paříži a najednou vypukne válka. Máš se vydat zpět do své domoviny, obléknout rakousko-uherský stejnokroj a jít bojovat proti přátelům, se kterými jsi ještě pár dní před tím seděl u sklenky vína. To nedává příliš smysl. Navíc s pocitem, že právě tvůj stát je tím, který tento konflikt vyvolal a navíc chce vést válku pod taktovkou Německé armády, která několik let před tím vpadla do Čech a svedla zde s našimi muži krvavou bitvu u Hradce Králové. Ve velké míře pak v budování našich jednotek sehrál roli tělocvičný spolek Sokol, v rámci jehož činnosti krom péče o tělo byl budován i vlastenecký duch. Toto bylo právě v roce 1914 zúročeno bezezbytku.

Dneska máme legionáře spojeny s Masarykem a vznikem Československa. Ale v roce 1914 to asi nebyly motivátory pro vstup do cizích armád. Kdy a jak se to obrátilo k myšlence společného státu se Slováky? A jakým způsobem se vůdčí úlohy ujala ČsNR?

Ani Tomáš Garrigue Masaryk nechtěl v roce 1914 zánik habsburské monarchie, ale lepší postavení Čechů v tomto soustátí. Sám budoucí prezident odchází do exilu až v roce 1915. Jak jsem již uvedl, ta motivace byla v roce 1914 naprosto svévolná a pro tyto muže a jejich rodiny logická.  Vždyť před vypuknutím války bylo jen v Rusku přes 100 000 našich krajanů, kteří rozhodně nechtěli opustit své domovy a jít bojovat za cizí zájmy, se kterými se neztotožňovali. Československá národní rada zahajuje svou činnost v květnu roku 1916 a  stává se ústředním orgánem odboje s postupně zřizovanými odbočkami na Rusi, v Itálii, Británii, Švýcarsku a v USA. Předsedou Československé národní rady byl zvolen právě profesor T. G. Masaryk, místopředsedy poslanec Josef Dürich a dr. Milan Rastislav Štefánik. Na konci roku 1917 se stala ČsNR vůdčí silou československého osvobozeneckého hnutí a hlavním organizátorem československé zahraniční armády. Do té doby roztříštěné proudy se tak sjednotily a pro spojence se tak stala partnerem s jasnou vizí a vlastní armádou.

Když jsme zmínili Slováky. Kolik jich v legiích bylo v poměru k Čechům?

Už z logiky věci a s ohledem na postavení Slováků v monarchii bylo jejich zapojení do boje o samostatný stát mnohem komplikovanější. Přesto byli Slováci u zrodu obou jednotek, tedy jak České družiny v Rusku, tak roty Nazdar ve Francii. Celkově se odhaduje počet Slováků v našich legiích na 7% z celkového počtu. Přibližně 5000 jich bylo v ruských legiích 1600 ve francouzských a přibližně 600 v italských.

Až do roku 1917 byli čeští vojáci začleněni v zahraničních armádách, ale tehdy se to začalo obracet k budování samostatných československých jednotek. Proč to trvalo ty tři a více let?

Dá se říci, že těch důvodů bylo hned několik. Na západní frontě nebyly nasazeny prakticky žádné jednotky s vojáky z Českých zemí, a tak nebylo z čeho vojsko budovat. V Rusku převládaly různé předsudky a vstup do vojska byl různě zdržován a odkládán. A nakonec v Itálii v podstatě nebylo naše krajanské hnutí vůbec a vztahy našich národů byly diametrálně odlišné například od vnímání Čechů v Rusku. Naprosto zlomovým momentem pak byla slavná bitva u Zborova, která byla svedena dne 2. července 1917. Přestože se z vojenského hlediska jednalo o nepodstatné sražení na východní frontě, úspěch našich jednotek, které byly poprvé nasazeny v jednom útoku, byl na svou dobu fenomenální. Mediální obraz této bitvy u spojenců tak otevřel pomyslná stavidla a naše armáda se během pár měsíců rozrůstala exponenciálně. Pokud mělo naše vojsko na počátku léta 1917 málo přes 5000 vojáků, na podzim to bylo již více než 40 000 legionářů, což už byla síla, se kterou bylo nutno počítat. Obzvlášť v souvislosti s rozvratem carského Ruska a hrozbou přesunu sil Centrálních mocností ze sibiřských zajateckých táborů do Evropy na západní a jižní frontu. 

Budování legií v Itálii mělo nejdelší cestu. Přitom nakonec bylo tamních legionářů téměř dvojnásobek, než těch ve Francii. Proč to tak bylo?

V Itálii nebyla před válkou žádná krajanská komunita, která by vyvíjela spolkovou činnost a která by italskou veřejnost informovala o svých národnostních požadavcích. Svoji negativní roli sehrála i tradice nasazení rakouské armády proti Italům v uplynulých staletích. Ani italská vláda neměla o rozpad Rakouska-Uherska zájem, neboť se bála vzrůstajícího panslavismu a jeho vlivu na sousední jihoslovanské národy. Vše se změnilo v říjnu 1917 po porážce Italů rakousko-německou ofenzívou u Caporetta. Ta vedla k obměně italské vlády, která byla více nakloněna jednáním o zformování čs. vojska v Itálii. Z potřeb italských nižších velitelů, a ještě bez souhlasu italské vlády, vznikly improvizovaně na podzim 1917 u štábů některých italských armád také oddíly výzvědčíků. Zlomovým okamžikem pak byl 21. duben 1918, kdy došlo k podpisu dohody o zřízení samostatného čs. vojska v Itálii. Do vlasti se nakonec v italských stejnokrojích vrátilo téměř 20 000 legionářů.

A úplně stranou zájmu většinou zůstávají Češi a Slováci v srbské armádě. Jak a proč se do ní rekrutovali, kde bojovali a jak to s nimi dopadlo?

Účast Čechů v bojích po boku Srbů je neprávem opomíjený historický fakt. Dá se říci, že zapojení do války po boku Srbské armády je ve stejné době, kdy vznikají první jednotky v Rusku a Francii, tedy hned na počátku války v roce 1914. Před válkou také tam žilo a pracovalo nemalé množství Čechů. Někteří z těchto krajanů po vypuknutí války vstoupili do srbské armády a dobrovolnických oddílů, se kterými se zúčastnili tvrdých bojů s postupující rakousko-uherskou armádou. Od jara 1915 byl v carském Rusku z rakousko-uherských zajatců jihoslovanského původu formován v Oděse Srbský dobrovolnický sbor. Vzhledem k tomu, že přijetí do tohoto sboru nebylo spojeno s tolika obtížemi jako v případě České družiny a důstojníci byli přijímáni v původních rakousko-uherských hodnostech, přihlásilo se do něj na 1 000 Čechů a Slováků, především důstojníků. Byli zařazeni do 1. srbské dobrovolnické divize plukovníka Š. Hadžiče, která jako součást 47. ruského sboru bojovala v srpnu 1916 v Dobrudži. Divize podstoupila úporné ústupové boje a její zbytky byly staženy do Ruska. Účast v srbském vojsku pak většinou zastínily legie v Itálii, Francii a Rusku, kde většina těchto mužů skončila své válečné tažení v první světové válce.

Soutěžní otázka č.1: Kdy byla založena Československá obec legionářská (ČsOL)
Informace a pravidla soutěže: Historie v kartách

Rozhovor Zdeňka Ležáka a Jiřího Charfreitaga bude pokračovat těmito díly:

Díl 2. – Nejslavnější legionářské bitvy
Díl 3. – Legionářské osobnosti
Díl 4. – Činnost obce

Foto: archiv Jiřího Charfreitaga