SOUTĚŽ: Československé legie – Nejslavnější legionářské bitvy

V sobotu 22. května 2021 oslaví sté výročí svého založení Československá obec legionářská. Spolek je v současnosti živou vzpomínkou na slavné československé legie z období první světové války. Arras, Terron, Doss Alto, Zborov nebo Bachmač, to jsou místa, která si s nimi spojujeme. Vítejte u druhého dílu našeho čtyřdílného seriálu rozhovorů, které vedou dva muži, jež se legiím dlouhodobě profesně věnují – novinář a spisovatel Zdeněk Ležák a šéf Muzea čs. legií Jiří Charfreitag. 

Zdeněk Ležák

Narozen 1974 v Praze, absolvent Literární akademie Josefa Škvoreckého, novinář, publicista, šéfredaktor časopisu ABC (www.abicko.cz) a šéf newsroomu dětských časopisů mediální společnosti Czech News Center. Je autorem řady komiksových knih s historickým námětem, např. Stopa legionáře, TGM, 100 let Československa, Karel IV. – Pán světa, Tři králové, Anthropoid aneb zabili jsme Heydricha, Milada Horáková a další (více na webu www.zdeneklezak.cz ). Rovněž je autorem vzdělávací hry Whooshback! – historie v kartách, která je věnovaná čs. legiím (www.whooshback.com).

Jiří Charfreitag

Narozen v roce 1986 v Hradci Králové, absolvent Střední průmyslové školy v Hradci Králové a Vyšší odborné školy elektrotechnické Františka Křižíka v Praze. Jiří Charfreitag několik let působil v komerční sféře. Od roku 2012 je pracovníkem Československé obce legionářské, ve které zastával nejprve funkci informačního operátora a od roku 2014 pracoval na pozici tajemníka projektu LEGIE 100. Pod jeho vedením se podařilo úspěšně realizovat rozsáhlý projekt LEGIE 100, který významně přispěl k popularizaci problematiky československých legií. On sám se aktivně podílel na tvorbě několika desítek tematických výstav, uskutečnění řady bojových ukázek, přednášek, na přípravě stálé expozice Československé obce legionářské a především na realizaci unikátního projektu Legiovlak. Ten se stal historicky nejúspěšnějším českým pojízdným muzeem.

Když se řeknou čs. legie, asi většině z nás jako první naskočí jméno Zborov. O hrdinství našich vojáků u Zborova vůbec nepochybuji. Byl ale ten zborovský věhlas tehdy v Rusku opravdu takové pozdvižení? Vím, že do značné míry ho ovlivnil Medek svými články. Nebyla to tak trošku československá propaganda?

Bitva u Zborova

Vítězství u Zborova především ukázalo bojové odhodlání Čechoslováků a jejich ochotu k obětem pro národní samostatnost. Stalo se oporou našim politickým představitelům v úsilí o vytvoření samostatných československých jednotek ve Francii a Itálii. A především po této bitvě prozatímní vláda již dále nebránila v náboru dalších dobrovolníků. Jasným důsledkem bitvy tak bylo zformování Československého armádního sboru o dvou divizích, dvou dělostřeleckých brigádách a dalších specializovaných a týlových jednotkách.

Informace o této bitvě vyšly bezprostředně po ní v ruských novinách a časopisech, poté i v zahranič­ním tisku a hlavně tyto informace odhalily do té doby v Čechách jen tušený fakt, že za hranicemi monarchie je významné množství českých vojáků, jejichž cílem je vybojovat samostatný stát.

Na Zborov navazoval neméně hrdinský ústup na Tarnopol. Proč se na něj zapomíná? Nebo je spíš chápáno jako součást zborovské legendy?  

Už ve 20. a 30. letech minulého století byl Tarnopolský ústup jasně svázán s bitvou u Zborova. Vždyť právě ústupové boje, které velkou vahou dopadaly na naši střeleckou brigádu po rozvalu ruských jednotek, probíhaly bezprostředně po této bitvě. Naše pluky při těchto bojích opět ukázaly svou ukázněnost a sílu a s početně i materiálně lépe vybaveným nepřítelem se bili statečně. Tím zachránili mnoho životů a pomohli využít počáteční nadšené zprávy o našich jednotkách v tisku. Smutným faktem pak je, že během tohoto ústupu ztratila naše brigáda na 320 mužů, tedy více než v samotné zborovské bitvě.

Jirko, když jsme se před lety poprvé setkali, měl jsi na sobě uniformu francouzských „Nazdárků“. V čem byla bitva u Arrasu tolik výjimečná? Nijak velké množství Čechů tam nebojovalo. A je výjimečná osobně pro tebe?

Naše první jednotka ve Francii, která byla známá pod názvem rota Nazdar, byla od počátku války součástí 1. pluku Cizinecké legie. Po krátkém výcviku byly naši muži od listopadu 1914 nasazení na několika místech západní fronty. Přestože měli naši na podzim první ztráty, Arras se stal milníkem a zároveň koncem této ryze české jednotky. Dne 9. května 1915 vyrazili naši vojáci dobít kótu 140 na hřebenu Falaise de Vimy. Tuto kótu sice francouzské jednotky nakrátko dobyly, nicméně po boji zůstalo jen torzo původní národní jednotky. Z celkového počtu 250 mužů nakonec 42 mužů padlo a pouze 75 jich prošlo bojem bez újmy. Doplnění jednotky novými dobrovolníky znemožnil tzv. Bérengerův zákon z 3. června 1915, který zakazoval po dobu války přijímat do francouzské armády „cizince, kteří jsou příslušníky států vedoucích válku s Francií a s jejími spojenci“. Tím prakticky zaniká první ryze Česká jednotka na západní frontě a budování naší armády se opět rozběhne až na sklonku roku 1917, tedy o dva a půl roku později. Pro mě osobně je tato jednotka složená z vlastenců několika generací a její tragický konec ukázkou toho, že jsme od počátku války věděli, kde je naše místo a kam směřujeme.

Vedle Arrasu je třeba ve Francii zmínit Terron. Ovšem to bojové vystoupení československých jednotek na na konci války bylo rozsáhlejší.

Nová etapa vývoje našich jednotek na západní frontě začala koncem roku 1917. Vedoucím představitelům čs. odbojové akce se podařilo ve Francii soustředit dobrovolníky z celého světa. Dekretem prezidenta Raymonda Poincaré z 19. prosince 1917 francouzská vláda povolila organizaci autonomní čs. armády ve Francii a zabezpečila její výzbroj, výstroj a činnost. V Cognacu byl 12. ledna 1918 vytvořen 21. čs. střelecký pluk a po příjezdu dalších dobrovolníků v Jarnacu v květnu 22. čs. střelecký pluk, čímž vznikla Československá střelecká brigáda ve Francii. Od počátku roku 1918 procházeli tyto jednotky vojenským výcvikem podle francouzských předpisů a na závěr výcviku se 30. června 1918 konala v městečku Darney před francouzským prezidentem slavnostní přísaha.

Po nasazení na klidnější úseky front byla v září naše brigáda odvelena do Champagne a počátkem října do oblasti Argonne k městu Vouziers. Zde se 21. čs. střelecký pluk od 20. října zapojil do těžkých obranných bojů o vesnici Terron a 22. čs. střelecký pluk byl zasazen do protiútoků s cílem dobýt kótu 153 severně od vesnice Chestres. Po těžkých bojích byly vyčerpané československé jednotky v noci na 31. října vystřídány francouzskými pluky a brigáda odešla na odpočinek. Během krvavých bojů padlo 9 důstojníků a 174 vojáků, dalších 876 dobrovolníků bylo zraněno a 68 mužů zůstalo nezvěstných.

Pojďme ke 34. pěšímu pluku do Itálie. Doss Alto je v porovnání s okolními alpskými vrcholy docela maličký kopeček, ale pro naši historii má velký význam. Co se na tomhle místě odehrálo?

Úsek této fronty byl veskrze klidný, a to až do doby, než se k rakousko-uherským jednotkám dostala informace, že proti nim stojí československá divize. Klid na frontě skončil dne 21. září 1918, kdy v 5:50 ráno po dvouhodinové dělostřelecké přípravě zaútočil rakouský útočný prapor „Riva“ na pozice Doss Alta. V důsledku přerušení telefonického spojení a selhání signálních raket se nepodařilo spustit přehradnou dělostřeleckou palbu a nepřátelské jednotky obsadily celý hřeben a pokoušely se za pomoci granátů a plamenometu proniknout do tunelů, kam se čs. vojáci stáhli. Našim mužům se však nakonec podařilo vyslat signál k zahájení dělostřelecké palby na vlastní pozice a útočníci se ocitli v křížové palbě. Velitelství 33. čs. střeleckého pluku navíc vyslalo na pomoc posily, a tak rakousko-uherští vojáci zahájili ústup. Vítězství v bitvě o Doss Alto mělo i svoji smutnou stránku. V boji padli 2 důstojníci a 5 vojáků, 31 bylo zraněno a 5 zajato, z nichž pak 4 byli popraveni u Arca.

V Itálii to byla také dlouhá fronta na řece Piavě. I tam stáli čs. legionáři proti svým krajanům v rakousko-uherské armádě?

Na konci května 1918 vyslal generál Graziani ke III. armádě  I. prapor 33. čs. střeleckého pluku o síle takřka 900 mužů. Ještě dříve než byl prapor rozdělen do výzvědných rot, zaútočily rakouské jednotky na řece Piavě. Při rychlém italském ústupu nebyly všechny naše jednotky včas staženy, následkem čehož byli jejich příslušníci obklíčeni a část zajata a potupně popravena rakousko-uherskou armádou. Prapor se poté 17. června soustředil u San Dona di Piave a podílel se na odražení rakouského útoku a následných úspěšných protiútocích. Avšak ztráty pluku byly citelné, neboť v bojích padlo 22 vojáků, 177 jich bylo raněno a 18 bylo nezvěstných, z nichž 14 popravila rakousko-uherská armáda jako vlastizrádce. Ztrátu nejbolestivější pak představovala smrt Jana Čapka, který zahynul, při postupu proti rakouskému kulometnému hnízdu, a zajetí a následná poprava Bedřicha Havleny.

Jmenovat všechny slavné bitvy čs. legionářů v Rusku by vydalo na dlouhý článek. Když jsem připravoval interaktivní mapu událostí legií v Rusku na svých stránkách www.whooshback.com a dával jsem je do chronologického pořadí, teprve jsem si uvědomil, jak jsou propletené, složité a na jak obrovském území se odehrávaly.

Právě bitvy našich legií v Rusku jsou samostatnou a nejsložitější kapitolou našeho odboje. Vždyť zmapování a popsání všech bojů a bitev vydalo v roce 1928, při vydání obrazové kroniky Za svobodu, na téměř 3500 stran. Mapa, kterou jsi sestavil je určitě užitečná, a nejen nezasvěceným zájemcům pomáhá v orientaci tohoto složitého tématu. Před několika lety bych takovouto pomůcku při tvorbě výstavy a expozice velice ocenil. Děkuji ti za ní.

Soutěžní otázka č.2:  Jaký je celkový počet herních karet krabicové verze hry Historie v kartách (Whooshback)
Informace a pravidla soutěže: Historie v kartách

Já bych z těchto ruských událostí asi vypíchl frontu na Volze a na Uralu. Měl tenhle záměr Dohodových spojenců vést k poražení bolševiků v Rusku, nebo šlo opravdu jen o pozdržení vlaků s německými a rakousko-uherskými zajatci, kteří mířili na Evropská bojiště?

Obsazení magistrály znamenalo zablokování půl milionu rakouských, maďarských a německých zajatců v ruských zajateckých táborech na Sibiři a v Kazachstánu. To byl spolu s příchodem americké armády do Francie rozhodující moment, kterým se poměr sil v první světové válce definitivně změnil ve prospěch Dohody. Nejprve mělo tzv. vystoupení za cíl spojit se a probít si volnou cestu do Vladivostoku. Legionářské jednotky měly podporu ruského obyvatelstva, které na ně nahlíželo jako na osvoboditele a Čechoslováci poskytovali Rusům pomoc při obnově ústavního pořádku a hospodářství. Pod vlivem prvotních úspěchů a po konzultaci s francouzskými přidělenci bylo v červenci roku 1918 rozhodnuto o využití sboru jako předvoje spojeneckých sil s úkolem zaujmout pozice na řece Volze a vytvořit zde novou „protiněmeckou frontu“. Společně s ruskou armádou gen. Kappela se československým jednotkám podařilo dobýt Simbirsk a Kazaň. Bohužel západní spojenci ve větším počtu na frontu nikdy nedorazili a tvorba protibolševických ruských armád postupovala pomalu. Naopak bolševici vrhli všechny své síly do protiútoku a v říjnu 1918 byly ruské a čs. jednotky nuceny ustoupit od Volhy o více než 300 km na východ. Bojové operace v Povolží a na Urale tak patří mezi nejzajímavější období bojů a z vojenského hlediska se jednalo o jedinečné operace, které se staly na několik dalších let učivem na vojenských školách našeho státu.

Rozhovory Zdeňka Ležáka a Jiřího Charfreitaga

Díl 1. – Cesta k počátkům
Díl 3. – Legionářské osobnosti
Díl 4. – Činnost obce

Foto: archiv Jiřího Charfreitaga