Tomáš Padevět: Carmen – Skutečný život Hany Hegerové

První a jediný komplexní dokumentární román o největší česko-slovenské šansoniérce. Vznikl s jejím souhlasem, s podmínkou, že může být zveřejněn až po její smrti. Po celou kariéru se takovému odhalení vyhýbala. Důsledně si bránila své soukromí. Umožnila do něj vstoupit až autorovi, který patřil k jejím nejbližším přátelům.

Kniha symbolicky vychází u příležitosti nedožitých 90. narozenin, Hany Hegerové – oslavila by je 20. října 2021.

„Carmen Farkašová obdržela jedinečný dar: podmanivý hlas, jakým od nepaměti promlouvají šamani. Jako HANA HEGEROVÁ jej podle mínění svých oddaných příznivců po kouzelnickém způsobu i používala. Její vyprávění o lidských úzkostech a touhách je jednou mrazila a vzápětí hladila tak, až se její koncerty měnily v čarovné seance. Podléhala jim další a další pokolení.

Jaká však byla mimo jeviště, co prožívala stranou nahrávacích studií? Mnoho o tom nemluvila, a tak jsme věděli pramálo. Tento nedostatek teď napravuje tato kniha. Její autor Tomáš Padevět ji pojal nejen jako dlouholetý osobní přítel, ale hlavně jako dokumentarista. Nedramatizuje, ale řadí fakta a také vyprávění těch, kteří jí byli blízko. Je to zevrubně a poctivě vypracované pásmo, a tak před námi nenásilně, ale plasticky vyvstává drama svého druhu: jeden dlouhý, umělecky i lidsky naplněný život. A ten je zachycen i na pozadí historického příběhu Slovenska, Česka i Československa od 30. let minulého století až na práh 20. let nového milénia. Kniha, která má nejen o Haně Hegerové co říct.“

Michal Horáček

Tomáš Padevět je hudební vydavatel, publicista, grafický designér a výtvarník, jehož obraz Portrét Hany Hegerové (1992) byl využit pro obal jejího CD Omrvinky (2017).

S Hanou Hegerovou se seznámil v roce 1987. Od té doby se často setkávali a společně trávili volný čas. Když se v roce 2011 rozhodla ukončit svoji uměleckou kariéru, díky osobní důvěře od ní získal jako jediný souhlas k práci na této komplexní biografii, a sice s podmínkou, že může vyjít až po její smrti. Po dobu deseti let ji navštěvoval v jejím bytě a nahrál s ní několik desítek hodin rozhovorů. Měl přístup nejen do jejího soukromí a osobní korespondence, ale také k její rodině. Jako jeden z prvních mohl nahlédnout i do jejích vyšetřovacích a soudních spisů.

Prošel většinu míst, kde kdy žila a působila, mluvil s více než stovkou pamětníků, kteří se s ní v průběhu jejího života setkali a poznali ji blíže. Pátral i v dalších archivech a zdrojích u nás i v zahraničí, protože si neshromažďovala o sobě výstřižky a mnoho vzpomínek cíleně vymazávala z paměti. Také až později přestala být některá témata pro ni tabu. Poprvé otevřeně vypráví o svém dětství za slovenského fašistického státu, které ji poznamenalo na celý život, stejně jako o svém pobytu v utečeneckém táboře, změně identity, komunistickém kriminálu a jiných, dosud neznámých událostech svého života.

Autor zároveň jako hudební vydavatel v průběhu posledních sedmi let objevil v archivech množství dosud nevydaných nahrávek Hany Hegerové, které s jejím souhlasem poprvé zpřístupnil hudebním odborníkům i veřejnosti (CD/LP Recital 70 – live nebo CD Omrvinky). Také shromáždil velké množství fotografií a osobních dokumentů, které jsou v knize publikovány poprvé.

Byl s Hanou Hegerovou v kontaktu do posledních dnů jejího života, patřil mu i jeden z jejích posledních telefonátů z nemocničního lůžka. Na přání rodiny byl jediným řečníkem při jejím pohřbu i při posledním rozloučení u Dunaje…

To vše vytváří výjimečnost tohoto knižního debutu a jeho svědectví, jaké už žádný jiný autor nemá možnost přinést.

Tomáš Padevět ve svém hudebním nakladatelství TP, které založil v roce 2014, vydal vedle titulů týkajících se Hany Hegerové i jiné unikátní hudební klenoty, jako např. komplet 42 CD Karel Vlach Orchestra, s téměř tisíci nahrávkami z let 1939-1960, anebo v jiném historickém dokumentu 116 originálních písní československé pop music Země československá – domov můj (1918-2018). Jeho prvním titulem byly Písně sametové revoluce, vydané k 25. výročí od listopadu ’89.  Další pozoruhodné vydavatelské počiny byly Protestsongy 1966-2017, Apollobeat Jana Spáleného 1967-1971, sesbírané archivní nahrávky Evy Olmerové …Jak dynamit, Jiří Šlitr v soukromí i jinde a další.

Ukázka z knihy:

Carmen si neumí představit léto bez slunění, koupání a plavání. Když je horko i v Praze, chodí do Žlutých lázní v Podolí. Na oblíbenou plovárnu ji doprovází Pavlína Filipovská. Povídají si tam celé hodiny a Pavlína jí závidí zlatavě bronzovou barvu pleti. Ona pro něco podobného musí trpět celé dlouhé hodiny.

Pokud Carmen zatouží vypadnout z hlavního města, zajedou s Roháčem na chalupu ke Šlitrovi. Koupil ji v Podhradí u Sázavy. Zvláštní půvabné místo, kterému předchozí majitelé říkali Inkov. Rozlehlý hrázděný dům s velkou terasou a uměleckými dlaždicemi. Prostorný sál v přízemí Jirka vybavil secesním nábytkem i lustrem. Tušil správně, že čas od času se tady sejde společnost a bude se povídat, popíjet a samozřejmě jíst. Vařit může ten, kdo má chuť a pro koho je tahle činnost zábavou. Svůj kuchařský um tady předvádí i Carmen a vždycky osobitě a nápaditě. K dispozici má sice velkou kuchyň, ale jen s obyčejnými kamny. Než kamna donutí k maximálnímu výkonu, chvíli to trvá. Problém nastává, když se v chalupě sejde hodně lidí. Tak tomu je i při přípravách hudebního filmu Kdyby tisíc klarinetů. Vedle Carmen a Roháče dorazili na chalupu i Vladimír Svitáček, Jiří Suchý, kameraman Rudolf Stahl, Karel Mareš a další.

V takové pestré společnosti se chce Carmen předvést. Vaření slovenských halušek s brynzou a osmahlou slaninou, za doprovodu piana Jiřího Šlitra, už někteří zažili. Dnes chce plánované jídlo pojmout kreativněji.

Šlitrova přítelkyně Sylva Daníčková ji při vaření pozoruje a chvílemi její kuchařské způsoby komentuje:

„Podívejte, Carmen vaření pojala jako divadelní představení. Úžasně to prožívá, jako by zpívala píseň.“

Použila kari a spoustu dalšího koření a nasekala na prkénku bylinky i nať petržele. Ví přesně, proč tak činí:  „Venku je dneska všechno zelené, udělám i jídlo, aby šlo do zelené barvy.“

Mezitímco kamnům se moc nechtělo, se o to víc popíjelo. Oběd byl připraven k servírování až odpoledne a někdo pronesl:

„No, načekali jsme se, skoro se ožrali, ale jídlo je výborný! Janíku, uměl sis vybrat ženskou!“