Zdenek Merta 70

Zdenek Merta 70 je koncert, uspřádaný k sedmdesátým narozeninám skladatele, klavíristy a producenta Zdenka Merty, který se bude konat 29. června na Hudební scéně Městského divadla Brno. Představení natáčí Česká televize. Hudební materiál se skládá převážně z crossoverových skladeb a nejlepších autorových muzikálových čísel. Je doplněn výňatky z programu Z. M. u klavíru, ve kterém skladatel pravidelně prezentuje své pohledy na hudbu a představuje své hosty.

V programu ZDENEK MERTA 70 zazní i hudba z připravovaného autorského klavírního alba Z. M. u klavíru, (vyjde v září u Supraphonu) – jedná se o instrumentální i pěvecká dueta s různými hosty.                

Účinkující:

Orchestr a sbor Městského divadla Brno, dirigent Dan Kalousek
Kristýna Daňhelová, Zora Jandová, Lukáš Janota, Ondřej Jurčeka, Martin Kasík, Esther Mertová, Ondřej Ruml, Stano  Slovák, Dušan Vitázek, Jiří Vodička, Zdenek Merta.

Zdenek Merta u klavíru 

je (také) knížka a autorské klavírní album vydané ke skladatelovým sedmdesátým narozeninám. Nahrávky – instrumentální i pěvecké duety protagonisty s jednotlivými hosty – mapují jeho skladatelský život v průběhu posledních padesáti let. Projekt je velmi osobní, mezi skladatelovy hosty patří zejména jeho blízcí – Vojta Dyk, Zora Jandová, Pavel Fischer, Ondřej Pivec, Vilém Veverka, Jiří Vodička a další. Knížka vypráví  o nahrané hudbě, době jejího vzniku a autorově vztahu k jednotlivým skladbám.

Výsledný tvar je unikátní – například autorovo sólové hraní na klavír na žádném nosiči zaznamenáno není. Z hlediska doby vzniku jednotlivých hudebních čísel (50 let) jde o skladatelovo “best of best of”.  Hosté na projektu pracovali s velkou chutí i zaujetím, což je na výsledku vidět.

Hastrmane tatrmane

Melodie je řada tónů, podstatné je jejich uspořádání – to jest jaká nota má následovat za tou předchozí. Z jakého důvodu si obecenstvo některou řadu oblíbí a jinou ne, proč jsou některé nesmrtelné a jiné zaniknou, nikdo neví – hlavně to netuší skladatel, když je vymýšlí. Kdybychom to věděli, psali bychom jen ty úspěšné a to by tedy byla tlačenice. V roce 1972 jsem  tyto souvislosti neznal ani z doslechu a rozhodně bych o něčem takovém neuměl přemýšlet. A tak jsem si jednou pár takových tónů (přesněji řečeno tři) bezmyšlenkovitě vyťukal na klavír a vzápětí přidal kousek textu. Původně se popěvek jmenoval Kubula a Kuba Kubikula (ze sna na mě ustavičně volá…), textař Jan Krůta později vyměnil Kubikulu za Hastrmana.

Song je opravdu letitý, například rozhodně jde o moji první hudbu, kterou jsem slyšel z rádia, to bylo pěkné. Vybavuju si, jak mě pár týdnů předtím seznámili s indonéským inženýrem Rony Martonem, který ji nazpíval v dejvickém studiu Supraphonu – jak on roztomile žvatlal česky. Později písničku nahrál další inženýr Martin Tankwey, tentokrát z Konga, s podobnou výslovností, to byla úplná mánie. Průběžně ji zpíval leckdo u nás i v Německu, hrály ji taneční orchestry, dechovky i bizarní samohrajky v barech. Tohle všechno šlo úplně mimo mě, neměl jsem s tím nic společného, vlastně málokdo z křepčících aktérů na jevištích či na parketu věděl, že jsem ji složil já.

Z nějakých důvodu na původním snímku hraje orchestr Karla Vlacha. To byl vskutku znamenitý chlapík, leccos mě naučil a později jsme se spřátelili. Tento nápěv a specifická čeština interpreta mu však k srdci nepřirostly. Taková kravina, říkal, ale na druhou stranu, líbit by se to mohlo – to je samozřejmě transkripce Werichova výroku, však oni byli kamarádi – jen já tenkrát netušil, oč jde. Netušil jsem potom ještě nějaký čas, ale nevědomost vám navěky nevydrží, k něčemu přičichnete, něco si přečtete, někdo vám něco řekne, někam vás vezmou…

Tenhle malý příběh o vodníkovi je vcelku oprýskaný, leč hastrman vesele poskakuje dál.

Foto: Jef Kratochvil